„Děti shromáždit a schopné poněmčení dát do rodin SS v Říši. Zbytek bude podroben jiné výchově,“ píše Karl Hermann Frank ve svém návrhu, jak má být naloženo s vesnicí nedaleko Kladna.
Tu nacisté pod záminkou, že je někdo z jejích obyvatel spojený s atentátem na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, vybrali pro ukázku exemplárního kolektivního trestu.
Adolf Hitler plán schvaluje, a tak se 10. června 1942 Frank s jednotkami SS vydává do Lidic, aby zde předvedl svou moc. Chlapce od patnácti let a dospělé muže nechá zastřelit na místě a neušetří ani jejich blízké.
Ženy a děti jsou nejprve převezeny do kladenského gymnázia, kde tráví poslední tři společné dny a dvě noci, než gestapo vydá příkaz, že děti musí být od svých matek odděleny, protože je budou transportovat jinam, přičemž dospělí pojedou nepohodlnými vlaky a děti autobusy, aby měly cestu příjemnější.
Zavládne panika, ozývá se křik a pláč. Maminky pevně svírají své děti a pochopitelně je odmítají vydat. Gestapáci proto začnou střílet do vzduchu s výhružkou, že pokud nebudou spolupracovat, začnou pálit přímo do dětí.
Příslušník SS Horst Böhme se na jednu z maminek podívá a slíbí, že do hodiny budou všichni opět spolu. Potom jí i ostatním ženám rvou děti z náručí… a většina z nich už je nikdy neuvidí.
Smrt nevinných
Dětem jsou na krk zavěšeny cedulky se jmény a evidenčními čísly, načež musejí nastoupit do autobusů a jsou odvezeny do Lovosic.
Tříletého Vašíka Zelenku, dvouletou Haničku Špotovou a šestiletou Dášenku Veselou vyberou k poněmčení.
U nejstarší z trojice je ale po čase rozhodnuto, že není schopna této změny, a tak končí v Chelmnu, kde umírá s dětmi z další nacisty zničené vesnice – Ležáků.
Naopak u Josefa Nerada a Josefa Doležala se při výběru dětí v kladenském gymnáziu ukazuje, že jim před pár dny bylo patnáct let. Tím pádem spadají mezi ty, kteří měli být zavražděni už v Lidicích. 16. června 1942 jsou popraveni na kobyliské střelnici.
Zákaz češtiny!
Osmaosmdesát dětí odjíždí z Lovosic do polské Lodže, kde osamocené, jen s věcmi, které mají na sobě, setrvávají v otřesných podmínkách. Sedmero z nich je tady vybráno k poněmčení:
Emilka Frejová, Eva Kubíková, Maruška Doležalová, Věrka Vokatá a sourozenci Hanfovi – Anna, Marie a Václav.
Tyto děti putují do dětského domova nedaleko Poznaně, kam jsou za nimi převezeni i Hanička Špotová a Vašík Zelenka. Jejich mateřský jazyk jim je zakázán a musejí se rychle naučit německy. Mezitím sem přicházejí němečtí adoptivní rodiče, aby si vybrali dítě.
Děvčata odcházejí jako první a také Vašíka se nakonec ujímá drážďanský pár. Jen Václav Hanf je označen za těžko převychovatelného a poslán do trestného tábora.
Zbylých jednaosmdesát dětí gestapo veze do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, ženy pak míří do koncentračního tábora Ravensbrück.
Sadismus bez mezí
Čtveřice lidických nastávajících maminek v nacistickém ústavu v Praze porodí a následně jsou odvezeny do Ravensbrücku. Miminka dostávají německá jména a jsou dána do nalezince. Po válce je objeveno pouze jedno, ostatní podle evidence nepřežila.
V říjnu 1942 jsou do ústavu umístěny ještě dvě lidické ženy, u nichž se v táboře zjistilo, že jsou v očekávání. Z jejich dětí se podaří nalézt jen jedno.
Chlapeček Františky Hroníkové se pak narodí přímo v Ravensbrücku, kde ho ovšem dozorkyně okamžitě zavraždí.
Kde jsou děti?
Šedesát lidických žen se z koncentračního tábora už nevrátí, zbylých 143 pochopitelně zajímá jediné – kde jsou jejich děti. Na tryzně, konané 10. června 1945 přímo v Lidicích, proto prosí o pomoc.
Rozbíhá se pátrání, během něhož je nalezeno sedmnáct ze sto pěti dětí. Problémem je ovšem komunikace, protože češtinu už zapomněly.
Například Maruška Doležalová se v srpnu 1946 setkává se svojí maminkou v krčské nemocnici, kde byla po příjezdu z koncentračního tábora hospitalizovaná kvůli tuberkulóze.
Bohužel jejich štěstí netrvá dlouho, v prosinci Alžběta Doležalová na následky věznění umírá. Jiříček Pitín zase vyrůstá u své tety, protože mu nacisté sebrali maminku, tatínka, babičku i starší sestru.
