Inuité pokládali leváky za čaroděje, v Japonsku mohl muž opustit svou manželku, když zjistil, že je levačka, Římané při výcviku do legie jedince, kteří se projevovali jako leváci, za levou ruku přivazovali, aby se naučili na pravou.
V historii se obecně leváci vyskytovali na periferii a byli terčem posměchu a pohrdání.
V současnosti drtivě vedou praváci, levorukých jedinců je pouhých 10 %. Badatelé nemají k dispozici větší množství důkazů, díky nimž by mohli existenci praváků a leváků dokázat, ale rovněž postrádají i informace o rozmanitosti této problematiky.
Stručná charakteristika
Mgr. Eva Kapicová z EDUCO pedagogicko-psychologického poradenství pojem leváctví charakterizuje následovně:
„Leváctvím se označuje přednostní užívání levé ruky, v širším pojetí také přednostní užívání jednoho z párových orgánů (oka, ucha, nohy). Leváctví není tedy jen záležitostí ruky, ale dominance celé poloviny těla.
Dříve byli leváci vnímáni jako méněcenní, nešikovní, hůře píšící. V současnosti se s tímto pohledem téměř nesetkáváme.
Dominance jednoho z párových orgánů je řízená z mozku (levák má výrazně dominantní pravou mozkovou polokouli, pravák zase levou polokouli).“
Jak to vidí přírodovědci?
Je vědecky prokázáno, že papoušci při svých aktivitách kromě zobáků upřednostňují spíše levý pařát. U koček se dominance končetin liší podle pohlaví.
Nesmí zde chybět zmínka o nejbližších příbuzných člověka, jimiž jsou lidoopi, kteří nedávají přednost ani jedné z končetin. Pokud biologie nenabízí odpovědi, mohla by vše objasnit genetika?
Ta je překvapivě v této oblasti značně pozadu, donedávna se ještě ani nevědělo, že by zásadní roli mohla hrát dědičnost. Podle nejnovějších výzkumů, kterých se účastnila dvojčata, je potvrzené, že levorukost může být i dědičná.
„Jeden levák se oproti jinému levákovi může lišit v míře své levorukosti, levoruký člověk také nemusí mít zároveň dominantní levou nohu, levé oko.
Navíc více než polovina potomků levorukých rodičů jsou praváci, a dokonce bylo zjištěno, že 18 procent jednovaječných dvojčat nemá shodnou dominanci jedné ruky,“ vysvětlila antropoložka Linda Horníková.
Teorií je několik
Odborníci se momentálně zaměřují na tři hlavní teorie o původu levorukých tendencí – jedná se o sluneční teorii, teorii meče a teorii řeči. Podle sluneční teorie je pravou rukou ta, která, když člověk hledí na sever, směřuje k východu Slunce.
Kámen úrazu této teorie však spočívá v tom, že dříve se oproti pohledu na sever upřednostňoval spíše pohled k jihu, i starověké mapy byly orientované na jih.
Teorie meče je založena na myšlence, že si člověk musí hlídat srdce, tedy levá ruka drží štít, zatímco ta pravá ovládá zbraň, což je mnohem složitější dovednost, a tak musela být pravá ruka v tomto ohledu zběhlejší.
U této teorie se zřejmě pozapomnělo na jiné k poranění náchylné části lidského těla, jako třeba krk, hlava či široké tepny na končetinách, jejichž zásah byl většinou smrtící.
Ti, jež se přiklánějí k teorii řeči, se domnívají, že člověk je člověkem díky vývoji strukturované řeči, která se vyvinula v jeho levé polovině, tyto dispozice podle nich mohly vést k tomu, že vznikla nějaká souvislost mezi touto pokročilou schopností a jinými vyspělými dovednostmi spojenými s jemnou motorikou.
