„Mami, maso,“ ukáže malá Irina na nehybně ležícího muže na chodníku. „Pojď pryč,“ táhne dcerku dál její matka Alexandra. Sousedi z hladu snědli svoji nejmladší dceru.

„Jenže copak je možné tohle udělat vlastnímu dítěti?“ přemítá Alexandra, i když jí hlady zoufale kručí v břiše. Spousta lidí se na zemřelé z hladu vrhne, ale ona by se té zmrzlé mrtvoly ani nedotkla.

Od 8. září 1941 do 27. ledna 1944 obléhají Němci sovětský Leningrad. Zásoby jídla docházejí – na začátku blokády má město jídlo jenom na 25 dní. Už v zimě 1941 proto nastává krizová situace.

I když se začne využívat zásobovací cesty přes zamrzlé Ladožské jezero, saním, povozům s koňmi i nákladním autům komplikuje situaci tenký led i nálety německého letectva. Lidé si proto potravu opatřují různě…

Hlad nutí ke kanibalismu

Když ještě jezdí tramvaje, leningradská policie nalézá v jednom vagonu sáček. V něm objeví ohořelou lebku a další lidské ostatky. Prokazatelně zde došlo k vyříznutí vnitřních orgánů – srdce, ledvin a plic. Kosti se použily k vyvaření.

Ve městě se objevuje kanibalismus. Kočky nebo psi, kteří se dříve potulovali po ulicích, zmizeli jako první, pak přicházejí na řadu lidé.

Věra Alexandrovna Titanova rodí 21. ledna 1942. „Utopíme ho a sníme,“ rozhodne se a společně se svou matkou miminko skutečně usmrtí ve vodě v kuchyňském lavoru. Za další tři týdny uvaří a sní i šestiletou holčičku.

Příděly na osobu klesají

Všechno ale praskne a vojenský tribunál pošle ženy na smrt. Matka ale umírá hladem, ještě než je rozsudek vykonán. Ve městě je zoufalý nedostatek potravin.

Denní dávka chleba pro dělníky je nejdříve 250 gramů, pro kancelářské pracovníky, děti a rodinné příslušníky 125 gramů, postupně ale klesá. Nefunguje elektřina, ani veřejná doprava či vodovod. Voda se vozí ze zamrzlé řeky Něvy. Lidé jsou ochotní sníst cokoli, třeba i podešev boty.

Viníky střílí bez soudu

 „Na ulici našli mrtvolu, odstranili vnitřnosti a doma udělali řízky, které šli prodat na tržnici,“ uvádí historik Alexandr Vojciechovský o situaci, která ve městě panovala v únoru 1942. Ovšem, když mrtvý zmrzne, nikdo ho už neuklidí.

Kruté mrazy dávají zelenou kanibalským praktikám. Nejvyšší počet lidí, celkem 612, je za kanibalismus zatčeno v únoru 1942. Později jejich počet klesá, v červnu jich už je „jenom“ 56. Do června roku 1942 se zatčení za kanibalismus nevyhne více než 2000 lidí.

Viníci jsou často zastřeleni bez soudu. Obětí hladu je tehdy kolem půl milionu.

Vojenský prokurátor A. Panfilenko zodpovídající za leningradskou oblast ve svých záznamech dokonce udává statistiku, podle níž se ženy věnovaly kanibalismu z 63,5 % a muži z 36,5 %.