Jsou krutí, krvelační a lidský život pro ně nic neznamená. Na kontě mají miliony zmařených lidských životů. Přesto se občas i oni zamilují bláznivě, a někdy dokonce i nešťastně.

Ugandský diktátor Idi Amin (1923/28–2003), přezdívaný řezník z Kampaly, se neptá. On si bere. A nikdo mu neodporuje, protože nechce skončit jako krmení pro krokodýly. Ani devatenáctiletá tanečnice Sarah Kyolabaová (1955-2015).

Laska po prvním tanečku

Po skončení střední školy se dostane do armádního tanečního souboru jako go-go tanečnice a pro svůj energický a nakažlivý taneční styl se brzy stává velmi populární. V roce 1974, při vystoupení ve městě Masaka, fascinuje i všemocného Amina.

Zdá se, že je to láska na první pohled, protože ještě než představení skončí dostává podplukovník Francis Itabuka příkaz, aby dívku vrtulníkem dopravil do hlavního města. Když ji odvádějí, pokusí se je zastavit mladík Shami.

„To nemůžete, Sarah je moje manželka!“ křičí. Členové bezpečnosti ho však rázně zpacifikují a zaženou.

Svatba za 70 milionů

Když se 25. prosince 1974 narodí Sárah dítě, Amin ho v televizi prohlásí za vlastní. A jeho skutečný otec beze stopy zmizí. Dívka diktátora zřejmě neomrzí, protože nedlouho poté se chystá veselka.

Celá v bílém a s rozpačitým úsměvem se stává diktátorovou pátou a údajně nejoblíbenější manželkou.

Svatební obřad a hostina, na které nechybí její rodiče, Haji Kamadi a Aisha Nsubugaová, ani palestinský vůdce Jásir Arafat (1929–2004), stojí údajně sumu odpovídající 70 milionům korun.

Skončí jako kadeřnice

Po večerech prý Amin hrává na akordeon zatímco Sarah tančí pro jeho pobavení. A když je v dobrém rozmaru, tak jí na oplátku zatančí on za zpěvu svých oblíbených skladeb. Zkrátka idylka.

Ta však končí po prohrané válce s Tanzánií, kdy je Amin nucen uprchnout do Lybie.

Sarah jde s ním, ale v roce 1982 ho opouští a s Faisalem, jedním ze svých čtyř dětí, se usadí nejprve v Německu, kde pracuje jako modelka spodního prádla, později v Londýně, kde provozuje restauraci s ugandskými specialitami.

Když ji však hygienici v listopadu 1999 zavřou kvůli švábům a krysám, raději si otevře malé kadeřnictví. V jednom z rozhovorů, které po smrti diktátora poskytne, tvrdí, že „nebyl žádné monstrum.

Byl to normální člověk, veselý, zábavný a laskavý.“ To by možná měla jít vykládat příbuzným těch 300 000 lidí, které během své hrůzovlády osobně zavraždil nebo zavraždit nechal.