Žákyně petrohradské baletní školy vstupují na prkna Mariinského imperiálního divadla. Jejich absolventskému vystoupení v roce 1890 přihlíží celá carská rodina v čele s panovníkem Alexandrem III. a následníkem trůnu Mikulášem.

Jednu z hlavních rolí tehdy tančí ani ne 18letá Matylda Kšesiňská (1872–1971), ruská baletka s polskými kořeny. Car je jí okouzlen.

„Kde je Kšesiňská?“ hlasitě vykřikuje hned po představení. Dívenku mu oficiálně představí. Matylda způsobně udělá pukrle, ale to už ji car bere za ruku. „Jste ozdobou našeho baletu,“ skládá jí poklonu. Baletka pak za odměnu smí s carskou rodinou povečeřet…

V perlách je až po kolena

Tím, koho ten večer lapí do svých sítí, je nakonec carevič Mikuláš (1868–1918). „V obou našich srdcích tehdy vzplála přitažlivost, která nás neodolatelně táhla k sobě,“ vzpomíná Matylda.

To 22letý budoucí car Mikuláš II. je v hodnocení pro svůj deník mnohem stručnější: „Představení v divadle… dobrá večeře se žákyněmi.“ Brzy nato už ovšem zapudí svoji dosavadní milenku, rovněž baletku (o petrohradském baletu se ne nadarmo hovoří jako o carském harému, v němž své první sexuální zkušenosti získávají všechna velkoknížata), a jeho myšlenky patří jen Matyldě.

„Bude můj,“ napsala si dívka předtím. Nemýlila se. Její vznešený milenec ji zahrnuje blyštivými dary z romanovského pokladu. Na krku se jí třpytí diamantové náhrdelníky, šňůry perel jí sahají až po kolena. Mikuláš – Nikky, jak ho oslovuje v dopisech – jí nechává v Petrohradě postavit módní vilu, o níž kolují zvěsti, že ji se Zimním palácem spojuje tajná chodba.

Jméno jí zakážou

„Budu se ženit,“ oznamuje v roce 1894 Mikuláš své baletce. Před svatbou s německou princeznou Alicí Hesenskou (1872–1918) oficiálně ukončuje s Matyldou svůj vztah. „Postarejte se mi o ni,“ žádá už jako car jednoho ze svých příbuzných. Velkokníže Sergej Michajlovič (1869–1918) se tohoto úkolu milerád zhostí. Nicméně car s Kšesiňskou, kterou v dopisech něžně oslovuje „Mala“, nadále udržuje vřelý přátelský vztah. Jde ale skutečně jen o přátelství?

Matylda křičí a svíjí se v porodních bolestech. Přítomní lékaři zatím řeší, zda v nejnutnějším případě obětovat rodičku, nebo dítě. Po mnoha hodinách agónie nakonec přichází na svět zdravý chlapec. Je jedna nebo druhá hodina ranní 18. června 1902.

Znavená, ale šťastná žena klesá zpátky na polštář. Když se po těžkém porodu zotaví, rozhodne se dát synáčkovi jméno Mikuláš. Z carského dvora je jí však taktně naznačeno, že to zrovna není nejlepší nápad, a tak dítě pojmenuje jako Vladimír, zdrobněle Vova. O otcovství se povedou bouřlivé debaty po celém Petrohradu. „Vypadá přesně jako car,“ je přesvědčena řada gardových důstojníků. Jiní za Vladimírova otce označují dalšího vznešeného Romanovce, velkoknížete Andreje Vladimiroviče (1879–1956). Car každopádně chlapci později potají udělí šlechtický titul.

Teče jí do bot

Po vypuknutí bolševické revoluce a vyvraždění panovnické rodiny bývalá primabalerína carského baletu ví, že i jí teče do bot. V jedné ruce se synem Vladimírem, ve druhé s kufrem naditým klenoty rychle opouští Rusko. Po boku velkoknížete Andreje se usazuje na Azurovém pobřeží ve Francii.

Později dožije v Paříži, kde vlastní vyhlášenou baletní školu. Jmění se jí ale rychle rozkutálí v kasinech v Monte Carlu, takže na stará kolena spíš živoří. Umírá v necelých 100 letech.