Závodník ve žlutém trikotu je od hlavy k patě zbrocený potem. Ve šlapání ale neustává a obklopen z obou stran jásajícími diváky jako první protíná cílovou pásku na pařížské Champs-Élysées. Lance Armstrong právě vyhrál již sedmý titul závodu Tour de France.

Pro fanoušky světové cyklistiky je hrdinou. Již v té době se ale spekuluje o tom, zdali si nepomáhá nepovolenými látkami. Šampion zapírá… zatím.

Ačkoli lze s nadsázkou říct, že měl takovou spotřebu nepovolených látek, že by se na tom uživila polovina dealerů z Václavského náměstí, životní cesta Lance Armstronga (*1971) je jedním z nejfantastičtějších příběhů vrcholového sportu.

Zprvu arogantní talent z amerického Texasu sbírá jednu zlatou medaili za druhou a svými úspěchy se nad soupeři pne jako „přehustěná galuska“. Hvězdy má na dosah. Vtom však přijde pomyslný špendlík ve formě život ohrožující nemoci a jeho zpupná duše rázem splaskne.

Pro jiného by něco takového znamenalo konečnou, Armstrong se však nevzdá, a nejenže nemoc udolá, ale vrátí se z ní silnější a odhodlanější než kdy předtím. Ve snaze být nejlepší si však pomůže i nečestně.

V zajetí ega

Armstrong se narodí roku 1971 v texaském městě Plano. Odmalička je talentovaný sportovec a od 16 let začne soutěžit v triatlonu (závod zahrnující plavání, jízdu na kole a běh). Z trojice disciplín mu jde jednoznačně nejlépe šlapání do pedálů, a tak brzy pověsí tretry i plavky na hřebík a zůstane jen u cyklistiky.

Ve dvaceti letech už vyhraje amatérské mistrovství USA a o rok později se umístí na 14. místě na letní olympiádě v Barceloně. Vyhráváním titulů si navíc začíná velmi slušně vydělávat. Ke své škodě je však mladý Armstrong silně namyšlený a jeho přístup k ostatním jezdcům hraničí až s vyloženou nepřátelskostí.

„Cyklistika je o tradicích, pravidlech a etiketě… Lance byl ale agresivní mladý jezdec s velmi konfrontačním přístupem… Pořvával na ostatní závodníky a skoro jim přikazoval, aby uhnuli z cesty,“ uvádí americký autor Bill Gutman.

Nejtěžší boj v životě

V roce 1996 se teprve 25letému Armstrongovi změní život. Lékaři mu diagnostikují rakovinu varlat ve třetím (tzn. téměř nejtěžším) stadiu s rozsáhlými metastázami do plic. Kromě toho mu najdou ještě dva další nádory na mozku.

„Jeho ošetřující lékaři mu tehdy dávali 40procentní naději na přežití. O několik let později ti samí lékaři řekli, že v tomto odhadu byli tehdy ještě optimističtí. Někteří mu nedávali víc než 15procentní šanci na život,“ píše dále Gutman v biografii o slavném cyklistovi.

Armstrong se ale nevzdává. Podstupuje operaci a sérii chemoterapií, přičemž i během rekonvalescence jezdí desítky kilometrů denně na rotopedu! „I ten nejhorší převis v Alpách se ve srovnání s chemoterapií zdál jako rovinka,“ popíše později své pocity závodník.

Proměna osobnosti

Poslední chemoterapii Armstrong podstupuje v prosinci 1996, a když mu lékaři na začátku dalšího roku oznámí, že je vyléčen, netrvá to dlouho, než se opět postaví na startovní čáru. Když se dostatečně fyzicky i psychicky zotaví, ohlašuje návrat do světa cyklistiky.

Od prvního pohledu je nový člověk. Po nemoci je sice pohublý, ale snad ještě větších změn doznala jeho osobnost. Ačkoli sem tam plácne nějakou provokaci, nyní je pokornější a více se soustředí. Svůj návrat oslaví čtvrtým místem v prestižním španělském etapovém závodě Vuelta a España.

Ty největší úspěchy ale mají teprve přijít…

Sedm v řadě

Po úspěchu ve Vueltě je další krok zřejmý – vyhrát Tour de France. Prozatím nejlepší výsledek na tomto závodě, sestávajícím z 21 etap rozvržených do 23 dní, zajel Armstrong v roce 1995. Tehdy skončil na 36.

místě, nyní míří výš. A jasno je hned po prvním ze závodů. Američan, jedoucí v týmu US Postal, obléká žlutý trikot vedoucího jezdce a patří mu i v cíli coby celkovému šampionovi. Při obhajování titulu o rok později má situaci těžší, neboť se na start postaví i německý favorit Jan Ullrich (*1973), který minulý ročník z důvodu zranění vynechal.

Armstrong ale slaví úspěch i tentokrát. Takto to jde až do roku 2005, kdy Američan získává v pořadí sedmý titul vítěze Tour de France. Za ním zůstane s odstupem necelých pěti minut italský jezdec Ivan Basso (*1977). Poté Armstrong ohlašuje ukončení kariéry.

Návrat ve velkém?

A podle všeho tak udělal v pravý čas. Před začátkem dalšího ročníku totiž vypukne skandál a Ullrich s Bassem – dva hlavní Armstrongovi soupeři – jsou kvůli dopingu ze závodu vyloučeni. Ačkoli pořadatelé závodů zpřísní pravidla pro jezdce, další odhalení se jenom hrnou.

Armstrong si mezitím v poklidu žije na odpočinku. Návštěvy večírků a potřásání si rukou s prezidenty jej ale po chvíli omrzí, a tak netrvá dlouho, než oznámí svůj návrat na trať. V roce 2009 skončí na Tour de France třetí, což je pro 37letého závodníka velmi slušné umístění.

Další ročníky se mu ale už moc nevede a v roce 2010 dojede dokonce až na 23. pozici.

Nařčení popírá

Druhý zlomový okamžik v Armstrongově životě přichází v červnu 2012. Americká antidopingová agentura USADA cyklistu obviní z užívání dopingu a obchodování s ním. A nejedná se o žádné nepodložené fámy, jež se kolem něj točily odjakživa.

Agentura má více než deset svědků, kteří vypověděli, že slavného cyklistu přímo viděli dopovat, nebo od něho samotného slyšeli, že nepovolené látky za účelem zvýšení výkonnosti užívá. Mezi svědky je i Armstrongův bývalý stájový kolega Tyler Hamilton (*1971). „Nikdy jsem nedopoval. Během pětadvaceti let závodění jsem podstoupil více než 500 testů a ani jeden nebyl pozitivní,“ reaguje na obvinění Američan a podobně hovoří i jeho advokát, který celou kauzu označí za snahu „získat publicitu na Lanceově jméně“.

Nebyl jediný

Mezi agenturou a Armstrongem proběhne ještě řada mediálních výpadů a závodník na ni dokonce podá žalobu. Tu však soud kvapem zamítne s tím, že je neopodstatněná. V říjnu je jasno. „Důkazy bez pochybností potvrzují, že v týmu US Postal docházelo k nejpropracovanějšímu, nejprofesionálnějšímu a nejúspěšnějšímu dopingovému programu, jaký kdy ve sportu existoval,“ stojí v prohlášení USADY.

Ke konci měsíce jsou Armstrongovi odebrány všechny tituly Tour de France a má doživotní zákaz postavit se na start! Za zmínku stojí, že vítězi oněch sedmi ročníků se zpětně nestali druzí v pořadí, neboť ti sami měli dopingovou minulost (kromě Španěla Joseby Belokiho, stříbrného jezdce z Tour 2002, který byl z užívání pouze podezřelý).

Armstrongovo jméno je vymazáno z análů Tour, jako by je nikdy nevyhrál.

„Bez dopingu to nejde“

Je usvědčen, znevážen a zavržen. Ti nejvěrnější fanoušci slavného jezdce ale i nadále brání. Tedy až do osudného ledna 2013, kdy se Armstrong v rozhovoru s moderátorkou Oprah Winfreyovou (*1954) přizná ke všem proviněním.

„Používal jste někdy EPO (hormon podporující tvorbu červených krvinek – pozn. red.), krevní doping a testosteron?“ ptá se moderátorka a bývalý cyklista na vše odpovídá „Ano“. Bez nich prý podle něj nebylo v lidských silách vyhrávat.

„Přišlo mi to tak normální jako foukání vzduchu do galusek,“ přiznává se dále. Kajícnost ale nestačí. Na Armstronga se začnou valit žaloby sponzorů v celkové výši desítek milionů dolarů. Od té doby ovšem již stačil ty největší zaplatit či jinak urovnat.

Filip Krumphanzl