Je studené ráno 10. srpna 2000. V Severním ledovém oceánu začíná jedno z největších námořních cvičení po rozpadu Sovětského svazu. Vyplouvá přes 30 plavidel. Je mezi nimi také 6 ponorek a jednou z nich je K-141 Kursk.

Nikdo netuší, že se vydává na svou poslední misi.

Moderní útočná jaderná ponorka třídy Antěj v přepočtu za 20 miliard korun je chloubou ruské armády. Dlouhá 155 metrů, vysoká jako pětipatrový dům. „Nechyběla jí ani sauna a malý bazén,“ říká ruský vojenský historik Genadij Brylejev. Nejen díky konstrukci vodotěsně oddělených bloků je považována za nepotopitelnou. A také maximálně bezpečnou. Úniková kapsle je dost velká, aby se mohla evakuovat celá posádka.

Exploze smete velení ponorky

Jako součást cvičení má 12. srpna vypálit slepé torpédo proti křižníku Petr Veliký. Vše běží hladce až do chvíle, kdy je torpédo nabito. Nikdo netuší, že vadným svarem uniká vysoce koncentrovaný peroxid vodíku.

Při kontaktu se rzí v torpédometu reaguje a řetězovou reakcí uvnitř prudce roste teplota. Když je torpédo v 11:28 odpáleno, roztrhne torpédomet exploze. Obsluhu rozmetá na kusy. Současně tlaková vlna a plameny pronikají ventilací (jediný slabý bod v dokonale oddělených částech lodi) a sežehnou kapitánský můstek.

Kapitán Gennadij Ljačin (1955–2000) ani nestihne vydat pokyn k nouzovému vynoření.

U dna dojde k další explozi

Alexej Mitjajev (1977–2000) po explozi uzavírá kontrolní místnost jaderných reaktorů typu OK-650b, které ponorku pohání. „Mám je odpojit? Nebo počkat?“ chvěje se mu ruka nad tlačítkem. Zabránil by jadernému výbuchu, ale posádka by nemohla s lodí manévrovat.

Spojení s můstkem nefunguje a rozhodnutí je na něm. Mezitím poškozená ponorka klesá dnu Barentsova moře. Není tu hluboko. Jen 108m. Kdyby se na dně postavila na čumák, trčela by 40m nad hladinu. Jenže nepostaví.

Místo toho dojde 135 sekund po první explozi, k další. S největší pravděpodobností vybuchuje větší počet torpédových hlavic. Výbuch je stokrát silnější. Zabíjí všechny ve 3. a 4. sekci a zarazí se až o přepážku chránící reaktory.

Trhlinou v trupu se dovnitř valí 90 000 litrů vody každou vteřinu. V tu chvíli už zůstává naživu jen 26 mužů. Shromáždí se v 9. sekci a velení přebírá poručík Dmitrij Kolesnikov (1973–2000). Moc toho nezmůže.

Mohou se sice únikovým průlezem dostat ven, ale to je příliš riskantní. „Pokud by záchranáři nebyli přímo nad nimi, umrzli by dřív, než by je v moři někdo našel,“ vysvětluje Brylejev. A tak čekají. Po vypnutí reaktoru a výpadku nouzového zdroje energie v naprosté tmě.

Záchranná akce je fiasko

Marně přitom buší do stěn, aby o sobě dali záchranářům vědět. Admirál Vjačeslav Popov (*1946) totiž odkládá záchrannou akci až do rána dalšího dne. Obě průzkumné ponorky navíc armáda pronajala a teď zkoumají vrak Titanicu tisíce kilometrů daleko.

Ke Kursku jsou vyslány staré neudržované ponorky AS-32 a AS-34 Priz. Baterie mají v havarijním stavu a neproškolená posádka se nedokáže spojit s únikovým průlezem. Akce končí fiaskem. Rusové přesto odmítají nabízenou zahraniční pomoc.

Na norskou a britskou vládu se obrací až 16. srpna. Když záchranáři otevřou průlez, mohou už jen konstatovat, že ponorka je zcela zatopená a všichni jsou mrtví.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Potíže provází i vyšetřování. Rusové, jak je jejich zvykem, mlží. Nejprve má být na vině mina z 2. světové války, poté útok sebevražedného muslima a nakonec srážka s jinou ponorkou. Nezávislá vyšetřování všechny vyvrací.

Viníkem je spíš vadné torpédo. „Pocházelo ze série, která byla kvůli nekvalitním svarům sešrotována. Tohle se nikdo kontrolovat nenamáhal. Bylo jen cvičné,“ vysvětluje Brylejev. Důkazy však chybí. Příď s torpédovou sekcí je odříznuta a zničena, výsledky šetření nejsou nikdy zveřejněny.