V roce 218 př. n. l. provedl kartaginský vojevůdce Hannibal mistrný tah. Římané čekali útok jeho vojsk z jihu, od Sicílie. Hannibal se ale vydal v čele 30 000 pěšáků, 5000 jezdců a 37 bitevních slonů do Říma velikou oklikou.

Vyrazil z dnešního Maroka, přeplul přes Gibraltar, prošel Pyrenejským poloostrovem i jihem dnešní Francie a překročil Alpy. Dodnes se ale neví, kudy přesně jeho cesta vedla.

Na Apeninský poloostrov vstoupil Hannibal ze severu poblíž dnešního Turína. Potyčky a útrapy cesty sice připravily Hannibala o tři čtvrtiny armády, ale do karet mu hrál moment překvapení. Římané si byli jistí, že kartaginská armáda alpské průsmyky překročit nikdy nemůže.

Přesto už v roce 211 př. n. l. obyvatelé Říma zděšeně volali: „Hannibal ante portas!“, tedy „Hannibal je před branami!“ Co všechno tomuto úžasnému dobrodružství předcházelo?

Tři mocní Kartaginci

Po skončení první punské války (264 př. n. l. – 241 př. n. l.) muselo Kartágo odstoupit Římu své pozice na Sicílii a později během žoldnéřské války také na Sardinii. Aby si Kartaginci tyto územní ztráty vynahradili, začali rozšiřovat svou moc na Pyrenejském poloostrově.

Přitom si obzvlášť energicky počínal kartaginský rod Barkasů: Hamilkar Barkas (270 př. n. l. – 228 př. n. l.), jeho syn Hannibal (247 př. n. l. – 183 př. n. l.) a především Hamilkarův zeť Hasdrubal Sličný (270 př. n. l.

– 221 př. n. l.).

Co způsobil keltský žoldnéř

Právě Hasdrubal si diplomatickou nebo vojenskou cestou podrobil mnohé zdejší iberské kmeny. V roce 227 př. n. l. založil město Carthago Nova (dnešní španělská Cartagena), které bylo mocnou základnou při dalším kartaginském pronikání do Hispánie.

Když Hasdrubala o pět let později zavraždil keltský žoldnéř, stal se jeho nástupcem pětadvacetiletý Hannibal Barkas. Ten se brzy projevil jako velmi schopný vojevůdce.

Jak začala válka?

Hannibal nejprve tvrdě potlačil povstání iberských kmenů, které vypuklo po Hasdrubalově smrti. Pak napadl řeckou kolonii Saguntum pod římskou ochranou. Po osmiměsíčním obléhání ji v roce 219 př. n. l.

dobyl a tím vyprovokoval římský senát k vyslání delegace do Kartága, která požadovala vydání Hannibala. Římané v tomto aktu viděli porušení dohody s Hasdrubalem, a to i přesto, že Saguntum leželo jižně od dohodnuté linie vlivu v kartaginské sféře.

Kartaginci tento požadavek odmítli a tím rozpoutali druhou punskou válku (218 př. n. l. – 201 př. n. l.).

Na moři nás neporazí!

Když římský senát učinil toto klíčové rozhodnutí, byli si senátoři jistí vítězstvím. A to i přesto, že kartaginská armáda byla téměř stejně silná jako římská. Předpokládali ale, že jim rozhodující výhodu přinese drtivá námořní převaha.

Hannibalovi bylo jasné, že Římané mohou napadat a ničit jednotlivé části kartaginské říše odděleně a on sám mezi nimi nebude moci dostatečně efektivně přesouvat vojska. Proto se hrozícím vpádům do Afriky a Kartága rozhodl předejít vlastním překvapivým a odvážným tažením do Itálie.

Jedinou možnou cestou, která skýtala šanci na úspěch, byl pochod vnitrozemím. Přes hrozivě vysoké zasněžené Alpy.

Lidé i koně padali do propastí

Už přechod Pyrenejí přinášel jeden problém za druhým. Kromě mimořádně náročného vysokohorského terénu se Hannibal musel vypořádat s útoky horských kmenů. To nejhorší ale armádu čítající 30 000 mužů, 15 000 koní a mul a 37 válečných slonů teprve čekalo.

Při pohledu na zasněžené masivy Alp vojáci ztráceli morálku. Počasí jim nepřálo. Podzim končil a pomalu začínala zima. Chyběly potraviny i krmení pro zvířata. Horské kmeny nepřestávaly útočit. Lidé, muly, koně i sloni mrzli, klouzali a padali do propastí.

Záhada rozluštěna?

O to, kterým alpským průsmykem Hannibal vedl svá vojska, se historici přou dodnes. Za nejsevernější možnou cestu nejčastěji považují průsmyk Col du Mont Cenis. Průsmyk Col Agnel je považován naopak za nejjižnější možnou trasu.

Oba průsmyky dělí asi 60 kilometrů a mezi nimi se nabízejí další místa pro přechod hlavního horského hřebene. Nejnovější analýzy starořímských textů a průzkum několika alpských průsmyků zřejmě tuhle záhadu rozlouskly.

Kde uvízli bojoví sloni

Historici Polybius i Titus Livius píšou, že postup Hannibalovy armády přes Alpy málem znemožnily masivní sesuvy. Ty zahradily průstup průsmykem na závětrné straně hor nejprve zřícením skal, a pak i masivní suťovou lavinou.

Vznikla tak vysoká bariéra z balvanů, na jejímž povrchu se uložila mohutná vrstva štěrku. Bojoví sloni ji nedokázali překonat, uvízly pod ní i zásobovací vozy.

Co objevili vědci v nánosu bahna

Právě zpráva o „dvojvrstvém sesuvu“ přivedla vědce na Hannibalovu stopu. Jediný průsmyk, ve kterém se nachází zhruba dva tisíce let starý „dvouvrstvý zával“, je Col de la Traversette s nadmořskou výškou 2600 metrů.

Právě zde se nachází jedno z mála možných míst, na nichž se obrovská armáda mohla utábořit. A právě tady objevil mezinárodní tým vědců starou vrstvu bahna, jaké vzniká pohybem velkého množství lidí a zvířat.

Datování ukázalo, že pochází přibližně z roku 218 př. n. l., tedy v období, kdy Hannibal Alpy přecházel. Vrstva také obsahovala chemické sloučeniny, jež ukazují na přítomnost koňského trusu a bakterie lidských i zvířecích výkalů.

Šli tudy opravdu sloni?

Chemické a mikrobiologické nálezy v místech, jimiž většinou normálně projde jen pár horských koz, jednoznačně ukazují přítomnost velkého počtu lidí i zvířat, kteří mířili k průsmyku de Traversette. Místo Hannibalova přechodu Alp je tak nejspíš s vysokou pravděpodobností určeno.

Vědci ale nepřestávají pátrat po ještě přesvědčivějším důkazu – třeba po vajíčcích parazitů, kteří žijí ve sloních střevech.

Víno, které trhá kameny

Polybius tvrdí, že se Hannibalovi podařilo zdolat přírodní hradbu závalu důmyslným trikem. Nechal velké balvany obložit dřívím, které jeho muži zapálili. Kameny se v ohni rozžhavily a Hannibal je nařídil polít vínem, které se stejně nedalo pít, protože během dlouhého pochodu zkyslo.

I ty největší balvany náhlým ochlazením popraskaly a vojáci je pak dokázali odklidit. Cesta na Řím byla volná. Dnes se zdá, že si Polibius tenhle detail vymyslel, protože nejbližší stromy, které by mohl Hannibal použít, rostou až daleko v údolí.

Znamenalo by to transportovat dřevo na velkou vzdálenost náročným horským terénem.

Šel Hannibal jinudy?

Detailnější výzkum však odhalil, že v římských dobách ležela horní hranice lesa v této oblasti mnohem výše a průsmyk Col de la Traversette byl zalesněný. Dřeva tedy měli Hannibalovi vojáci k dispozici dost.

Vědci nyní pátrají v průsmyku Col de la Traversette také po balvanech a skaliscích, která nesou stopy po rozpálení na vysokou teplotu. Zatím se jim to ale nepodařilo. Pořád ještě nelze definitivně vyloučit možnost, že Hannibal šel přece jen někudy jinudy.

Nepřítel na konci strastiplné cesty

Hannibalův legendární přechod Alp si vyžádal strašlivé ztráty v řadách jeho vojska. V důsledku lavin, hladu, mrazu, pádů do horských roklí, bojů s Kelty či jiných nesnází zemřelo při tomto podniku více než 20 000 mužů.

Tím ale potíže ani zdaleka nekončily – na Hannibala a jeho vyčerpané muže čekali v Předalpské Galii odpočatí a připravení římští legionáři pod velením konzula Scipiona.

Vítězný pochod pokračuje

K Hannibalovu vojsku se ale po tisících přidávali Galové. Jejich kmeny se po urputných a krvavých bojích podrobily Římu teprve před několika lety. Teď věřili, že mohou s pomocí Kartága opět získat svobodu.

Římský konzul Scipio se Hannibalovi postavil u italské řeky Ticino, kartaginskému vojevůdci se ale podařilo zvítězit. Římané ustupovali, sám Scipio byl vážně zraněn a málem zemřel. Otřesení Římané se pak stáhli do tábora v Placentii za řekou Trebií.