V Konstantinopoli kolem roku 520 n. l. předvádí pantomimu mladá žena Theodora. Je téměř nahá a v roli antické Lédy-labutě svými půvaby svádí Boha Dia. Přihlížející muži hltají očima její vlnící se smyslné tělo a dívka toho jaksepatří využívá.

Krása a schopnosti jí pomohou vystoupat po společenském žebříčku až na samotný vrchol…

Erotické kouzlo kyperského děvčete Theodory (500–548) upoutá i mladého Petra Sabbatia (483 – 565), kterého jeho strýc byzantský císař Justinus I. (450 – 527) nedávno adoptoval a prohlásil svým nástupcem.

Láska na první pohled Petra zasáhne jako šíp. „Tu dívku musím mít,“ zašeptá po představení a odvede si ji do svého paláce. „Nevadí ti, že můj původ není urozený?“ ptá se ho žena při milostných hrách. Zamilovaný mladík jenom krátce zavrtí hlavou.

Vždyť co na tom, že má jeho vyvolená pochybnou pověst herečky… Klidně si ji roku 252 vezme a změní kvůli tomu zákony. Čerstvě korunovaná císařovna Theodora je schopná intrikánka, která svoji moc umí jaksepatří vychutnat.

Manžel se postupně bez jejích mazaných rad neobejde. Její pomoc ale nejvíc ocení na počátku roku 532, kdy to v Konstantinopoli doslova vře nespokojeností… V každém byzantském městě se obyvatelé dělí na dvě skupiny:

Modré a Zelené podle barev, které oblékají na závody koňských spřežení v hippodromu. Oba tábory jsou na sportovním kolbišti nesmiřitelnými nepřáteli, jak popisuje historik Prokopios z Kaisareie (500 – 565):

„..kvůli jménům a místům v hledišti hippodromu utrácejí peníze, těla vydávají nejbolestivějšímu týrání a nehrozí se ani nejpotupnější smrti, jíž musí zemřít.“ Nejlepší místo k podívané je takovým lákadlem, že se muži zuřivě vrhají na nepřátele jiné barvy, i když to jsou třeba jejich příbuzní.

Nepřátelé se spojují

Poslední kapkou, než pohár přeteče, se stávají další nepokoje mezi Modrými a Zelenými. Několik Zelených umírá, a ti si kvůli tomu stěžují mandatorovi (císařský zplnomocněnec – pozn. red.). „Všichni patříte do vězení a zahynete bídnou smrtí!

Táhněte, odkud jste přišli a zavřete své hnusné huby!“ nadává jim mandator. „Pryč s Justiniánem!“ zareagují Zelení po svém. Městský prefekt (správce města – poz.

red.) Eudaimon po dalších bitkách v hippodromu zatkne sedm nejagresivnějších bojovníků a tři z nich odsoudí k smrti ukřižováním. Při popravách u dvou odsouzenců praskne dřevěný kříž a nezdaří se ani další pokus, při němž je chce poslat na smrt.

Modří se Zelenými, dříve protivníci na život a na smrt, mají teď společný zájem: milost pro vězně své barvy (odsouzení pocházejí z obou táborů) a spojí se.

Neměl v tom prsty panovník?

Na dalších závodech o tři dny později požadují Zelení i Modří propuštění obou bojovníků. Císař ale mlčí. Nechce s nimi vyjednávat, i když ví, že to bude mít následky v podobě dalších bitek v ulicích.

Současný německý historik Mischa Meier proto podezřívá Justiniána, že svým postojem vzpouru podpořil.

„Vznikají tak pochyby, zda krátce nato vypuknuvší povstání opravdu vycházelo od lidu… Hledal císař eskalaci (růst napětí – pozn. red.) záměrně?“ Odpověď davu na panovníkovo mlčení je jednoznačná.

Lidé se ženou z hippodromu rovnou k sídlu městského prefekta, které zapálí. „Nika, nika! (Vítězství, vítězství!)“ ozývá se konstantinopolskými ulicemi heslo vzbouřenců.

Splněný požadavek

Císař s Theodorou a hrstkou věrných se zavírá ve svém paláci. Druhý den ale opět vyráží na závody spřežení. „Ať odstoupí Ioannes, Tribonianos a Eudaimon!“ požadují rozběsnění obyvatelé po vládci. Ten jejich požadavek kupodivu splní.

„Je podivné, že Justinián nepočkal, zda propuštění úředníků náladu nezklidní, a místo toho vyslal Belisaria s oddílem věrných vojáků do ulic, ačkoli každý věděl, že pouliční boje nebylo možné v Konstantinopoli vyhrát a způsobovaly jenom další násilnosti,“ pokračuje ve své teorii Meier.

Rozvášněné hordy chtějí nového vládce říše, dorazí proto až k domu Proba, synovce mrtvého císaře Anastasia (vládl v letech 491 – 518), a provolají ho novým panovníkem. Probos ale mezitím raději ze strachu uteče. Zklamaní povstalci alespoň zapálí jeho dům.

Do hry vstupuje císařovna

Popelem lehnou i další konstantinopolské budovy: Chrám moudrosti, Augustaion a Zeuxipovy lázně. V císařském paláci se mezitím radí, co dělat. Justinián je pro útěk. „Vždyť je tam celé město,“ zděsí se mas lidí, když vykoukne z okna paláce.

Do debaty vstupuje Theodora: „Podle mého mínění nynější situace nedovoluje zkoumat, zda smí žena mezi muži jednat odvážně a před váhavými vyslovovat smělá slova, ať už je správné to, či něco jiného…“ Muže shromážděné kolem Justiniána její řeč nepřekvapí.

Vědí, že císaři mnohdy přispěla při rozhodování užitečným nápadem. „Tam, kde se octl stát v krajním nebezpečí, nezbývá jiná možnost, než učinit ve svízelné situaci to nejlepší opatření,“ říká císařovna a manžel jí visí na rtech.

V Konstantinopoli je velice známý, mnohem známější než Probos, proto císařovi věrní správně předpokládají, že sotva vyjde ven, lidé ho okamžitě prohlásí panovníkem.

Dobře vymyšlená past jim vyjde a nový vládce Hypatios hned zve davy do hippodromu na svoji korunovaci. Nikdo ale netuší, že jde o léčku. Na shromáždění zaútočí vojska v čele s vojevůdci Belisariem a Mundem a v nastalém zmatku pobijí asi 30 000 – 35 000 lidí.

Všude teče spousta krve a obyvatelé Konstantinopole si na další protesty proti Justiniánovi nechají na dlouhou dobu zajít chuť. Skutečným vítězem povstání je krásná Theodora. Nebýt jí, možná by císař už byl po smrti…