Jednou září smaragdovou zelení, podruhé rudě žhnoucí červení. Přitom nádoba vypadá jako úplně obyčejné sklo, jenom zdobené propracovanými reliéfy. To je ale omyl. Kouzlo římských sklářů odhalí vědci až na sklonku 20. století.  

O nanotechnologiích jistě ještě hodně uslyšíme. Je v nich ukryta budoucnost mnoha oborů, na tom se dnes vědci shodují. Překvapivé je, že zřejmě nejsou první, kdo k podobnému poznatku došel.

Římané už ve 4. století našeho letopočtu dokážou vyrobit skleněné poháry, které jejich možnosti využívají. Nikdo to dlouhá staletí netuší. Odhalí to až v roce 1990 výzkumy vědců z londýnské University College.

Badatelé si na cca 16 vysoký pohár zdobený bronzovým reliéfem thráckého krále Lykúrga posvítí – a to doslova.

Miniaturní částice berou dech

Objeví něco nečekaného. Když světlo dopadá zepředu, zdá se, že je skleněná nádoba smaragdově zelená. Pokud ale vloží světlo dovnitř poháru, najednou je rudě červený! K podobným změnám barvy dochází i podle toho, jaká tekutina se uvnitř nachází.

Jinou barvou září, je-li plný vody, jinou s olejem nebo solným roztokem. Jak je to možné? Vědci přijdou na to, že změny způsobují drobounké nanokrystaly stříbra a zlata obsažené ve skle. Mají miniaturní rozměry přibližně 50 nanometrů, tedy 50 miliardtin metru.

Takové objevy odborníkům vezmou dech. Staří Římané pracovali s nanotechnologiemi!

Šikovný detektor

Nikdo nedokáže zjistit, dokázali dostat částice do skleněné hmoty, ze které poháry vyráběli. Nizozemským vědcům se něco podobného před časem povedlo s pomocí 3D tisku. Ten ale Římané k dispozici rozhodně neměli… A k čemu pohár sloužil?

Podle některých názorů snad k detekci, zda v nápoji není přimíchán jed nebo k ověřování stupně zralosti hroznů v nápoji.