Skip to content
reklama

Koho se bála Virginia Woolfová? Otce, bratrů i incestu

„Můj nejdražší. Cítím s jistotou, že znovu blázním. Mám pocit, že těmi hroznými chvílemi nemůžeme znovu projít. Tentokrát to nepřekonám. Začínám slyšet hlasy a nemohu se soustředit. Proto udělám to, co se mi zdá nejlepší.

Dal jsi mi největší možné štěstí.“ Žádné sbohem. Žádný polibek ani dotek. Slavná spisovatelka se s manželem rozloučí jen na pár řádcích.

Oblékne si kabát. Je 28. března 1941 a větve stromů čechrá jarní vítr. Jako ve snách kráčí k řece a každých pár kroků se sehne pro kámen. Strčí ho do kapsy. Skličující pocit jako by jí rval vnitřnosti.

Je kousek od svého venkovského domu v anglickém Rodmellu. Pak se Virginia Woolfová (1882–1941) zastaví. Naposledy se otočí. Jeden krok. Druhý. Řeka Ousa je děsivě ledová. Za chvíli Virginii silný proud podetne nohy a slavná spisovatelka mizí ve studené vodě.

Plynoucí řeka je symbolickou tečkou za románem jejího života. Žádná další stránka už nebude. Jen na nočním stolu zůstane dopis na rozloučenou. Strohý, ale přece v něm bude vše: cit, vděk, vzpomínky i zoufalost vykřičená do světa.

Kdo se bojí Woolfové?

Uběhne 20 let a na Broadwayi má premiéru absurdní hra amerického dramatika Edwarda Albeeho (*1928) s názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové? Je o vztazích mezi mužem a ženou i v celé rodině. Ostatně to samé řeší Virginia Woolfová celý svůj život.

Má to ale jeden háček. O jejím soužení nemá nikdo ani ponětí. A bohužel, pravou podstatu jejích nočních můr se má dozvědět příliš pozdě i její manžel.

Deník ví všechno

Své vnitřní démony svěří Woolfová tomu jedinému, čemu věří – stránkám deníku. A to skrze její moderně avantgardní jazyk. Její děs je jí stále nablízku. Je jím totiž rodina. Virginia vyrůstá v klasické patriarchální viktoriánské rodině, kde je dětí jako smetí.

Otec, než ovdoví, má jen dceru. Matka má z prvního manželství tři potomky: dceru Stellu a syny George (1868–1934) a Geralda Duckworthovi (1870–1937). Spolu pak zplodí čtyři další děti, kromě Virginie ještě Vanessu (1879–1961),Thobyho (1880–1906) a Adriana (1883–1948). V domě v centru Londýna je zatím veselo. Ale na jak dlouho?

Na portrétu rodiny Duckworthových je Virginia druhá zleva v horní řadě, po její pravici stojí Gerald. FOTO: Smith College Libraries / Creative Commons / volné dílo

Chlípný bratr Gerald

Rodinka působí spořádaně, jenže jen naoko. Zdání klame. Malá Virginia se choulí pod peřinou a pláče. Kdykoli se otevřou dveře, zrychlí se jí puls a žaludek se stáhne strachy. Co kdyby zase přišlo to odporné stvoření jménem Gerald?

Nevlastní bratr a jeho chlípný úsměv jí nedá spát. Svěřit se nemůže ani rodičům. V Británii je jakákoliv debata o sexu přísným tabu. Virginia mlčí. Sama v sobě ale křičí, co jí síly stačí.

Byl jeden, teď jsou dva

Vždycky to skončí. Někdy po půl hodině, jindy za 50 minut. Jakmile incestní zrůda odejde, Virginia hned popadne pečlivě schovaný deník. V tichosti se vypíše ze všeho toho hnusu. Začíná nenávidět sebe sama za svoji slabost.

Začíná nenávidět své tělo. K tomu jí v roce 1895 zemře matka Julia, Virginii je sotva 13 let. Vztahy v rodině se přiostří, emocionálně se zpřetrhají. Jestli do té doby bylo dětství těžké, změní se v peklo.

K Geraldovi se přidá druhý nevlastní bratr George, který mladší sestřičku psychicky deptá a také sexuálně zneužívá. Deník sice všechno snese, zato mladá dívka ne…

blank
V tomto londýnském domě v ulici Hyde Park Gate 22 se Virginia narodila a prožila tam prvních 22 let svého života. FOTO: Spudgun67 / Creative Commons / CC BY-SA 4.0

Obrana hláskem kuřete

Veškerý čas tráví v tichu knihoven. Miluje vůni starých děl. Povznáší ji ta schopnost popsat jazykem všechno na světě. O co víc rodina přehlíží incest ve vlastních řadách, o to více si všímá Virginiina literárního talentu.

Zdá se, že se situace zlepšuje, jenže po smrti matky jako by otce Leslieho Stephena (1832–1904) někdo vyměnil! Pedantsky obchází dům a vylévá si na všech vztek. Virginia je nejsnadnější cíl. Je submisivní.

Nebrání se. A když ano, pípá hláskem kuřete. Muži v jejím okolí ji zadupávají do země.

V kleci s divokým zvířetem

Deníku svěří: „Život s ním je, jako kdyby byl člověk zavřený v kleci s divokým zvířetem.“ V roce 1904 přijde klid, otec umírá na rakovinu a nevlastních bratrů se zbaví přestěhováním se. Faktem je, že Gerald a George nezneužívají jen ji.

Neubrání se jim ani její sestra Vanessa. Virginia si bolavé tajemství nenechá pro sebe, vypráví o tom v románu s názvem Skica minulosti (1939). Vydat se ho ale odváží až dva roky poté, co zemře i druhý z nenáviděných bratrů.

Anděl jménem Woolf

Když se osamostatní, nastane klid. Jenže, jak jenom může člověk přestát tohle všechno? Osobnost typu Virginie nemůže. Stane se vězenkyní vlastních hlubokých depresí. Na tři krátká období v letech 1910, 1912 a 1913 ji uloží do „soukromého pečovatelského domu pro ženy s nervovou poruchou“. Je to už v době, kdy k ní přichází anděl spásy – charismatický spisovatel a ekonom Leonard Woolf (1880–1969). Na setkání literátů po sobě pokukují jako školáci. Leonard se bláznivě zamiluje a trpělivě k ní nachází cestu.

Po malých krůčcích. Svatba je ve stejném roce, kdy se potopí parník Titanik. Roku 1912.

Žena bez názoru? Staré klišé

Virginii se změní život. S Woolfem pozná všechno, co v dětství neměla. Cit, porozumění, trpělivost. Spolu založí revoluční spolek s názvem Bloomsbury, který bojuje proti všednosti a zkostnatělé viktoriánské Anglii.

A také založí nakladatelství Hogarth Press. Virginie píše jako divá. Na nic si přitom nehraje. Ostře bojuje proti většinovému názoru tehdejší společnosti. „Nechceme, aby žena byla jen ozdobou muže, která se do ničeho nesmí míchat,“ boří zažité stereotypy doby.

Společnosti se daří a za 10 let se z Hogarth Pressu stane uznávaná firma.

Strach o Virginii

Vypadá to, respektive působí to jako bezproblémové období. Jenže na Virginii přesto doléhá krize. Propadá hlubokým depresím. Leonarda děsí myšlenka, že se jeho milovaná manželka pokusí zabít. Ví, že na to Virginie myslí.

Zná ji a zná její nervová zhroucení. Stejně tak ví, že se o sebevraždu již několikrát pokusila. Leonard brzy pozná, že jeho obavy nejsou ani zdaleka liché…

blank
Virginia s manželem Leonardem FOTO: Woolf in the World / Creative Commons / volné dílo

Sbohem, můj nejdražší

Je 28. březen 1941. Z Virginie je psychická troska. Poslední pokus o sebevraždu již vyjde. Vstoupí do řeky Ousy a její život pomalu vyprchá. Leonardovi se zbortí svět. Po Virginii zbyde jen dopis, který najde na nočním stolku.

„Můj nejdražší. Cítím s jistotou, že znovu blázním. Mám pocit, že těmi hroznými chvílemi nemůžeme znovu projít. Tentokrát to nepřekonám. Začínám slyšet hlasy a nemohu se soustředit. Proto udělám to, co se mi zdá nejlepší… Dal jsi mi největší možné štěstí… Byl jsi mi oporou a za to všechno Ti dlužím všechno, dlužím Ti život… Už Ti jej nemohu dál kazit… V.“ Tak zní epitaf ženy, jejíž knihy byly přeloženy do více než 50 jazyků na světě.

Děsivé odhalení

Leonard Woolf najde vedle dopisu ještě něco – její deníky. Teprve teď všechno pochopí! Osamělost, deprese, odtažitost od mužů. Děsivé zjištění. Tělo Virginie se najde až po 21 dnech. Zpopelní ji a urnu pohřbí pod jilmem na zahradě.

Posmrtně vyjde část jejích deníků. Všichni pochopí, koho se bála Virginia Woolfová…

Foto: Harvard Theater Collection / Creative Commons / volné dílo, Smith College Libraries / Creative Commons / volné dílo, Spudgun67 / Creative Commons / CC BY-SA 4.0, Woolf in the World / Creative Commons / volné dílo
Právě v prodeji
reklama
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Zajímavosti
Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články