S křikem vyrazí vstříc sešikovaným vojákům, o pár hodin později už ale není jeden z nejúspěšnějších českých králů mezi živými. A s jeho mrtvolou se dějí věci!
O ani ne 70 let později se situace opakuje, tentokrát nepřátelé propíchají jako řešeto prvního Lucemburka na našem trůnu!
Někdejšího římského konzula Rufa údajně osvítí Bůh, a tak se stane biskupem na jihu Itálie. Když ale zkříží cestu císaři, je o hlavu kratší. Jenže úloha historií zaprášeného světce, jehož den připadá na 26. srpna, nekončí. V českých dějinách způsobí pořádnou paseku!
Král železný, zlatý a mrtvý
„Na den svatého Rufa, na poli Moravském, krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem,“ složí verše vlastenecký básník Vincenc Furch (1817-1864). Prvním pánem na holení je totiž Přemysl Otakar II. (1233-1278).
Na české poměry veleúspěšný vládce rozšiřuje království třeba o Štýrsko, Kraňsko či Korutany. Panovník, jemuž se přezdívá král železný a zlatý, neodbývá ani bitvy a často velí těžké jízdě.
Brousí si zuby na titul římskoněmeckého krále, ten však padá do klína neznámému Rudolfovi Habsburskému (1218-1291). A Přemysl Otakar II. málem vyskočí z kůže, začne s protivníkem bojovat. Nevraživost vyvrcholí právě 26. srpna 1278 na Moravském poli.
Udatný český panovník se bije jako lev, ani to však nestačí. „Hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále, aby odjali jeho drahou přílbici,“ popisuje jeho poslední chvíle František Palacký (1798-1876).
Podle dobových klepů jsou vojáci svědky hrůzného divadla. Nepřátelé svlečou mrtvého Přemysla Otakara do naha a potupně ho vláčí po bitevním poli.
Hledáme peníze na pohřeb! Zn. Rychle
„Na den svatého Rufa, tam v zemi francouzské, u Kresčaku Jan slepý své Čechy v bitvu zve,“ načíná další sloku Furch.
Jeho slova tentokrát míří na Jana Lucemburského (1296-1346), který nevynechá žádnou bitvu a střet u Kresčaku z 26. srpna 1346 není výjimkou. Na bojiště, kde se mydlí Angličané a Francouzi, vjíždí se zeleným zákalem, což mu výrazně stěžuje obratnost.
S horkou hlavou se ale vrhá na protivníky, brzy si ho však vyzvedne zubatá. Osudnou se mu stává bodná rána, jež mu proniká levým okem až do nitra lebky. K tomu se přidává ještě hluboké bodnutí v oblasti levé lopatky.
Angličané ho následně okradou o výzbroj, tělo však vydají jeho synovi Karlovi (1316-1378). Samotný pohřeb údajně stojí kolem 1 000 zlatých. Budoucí Otec vlasti financemi příliš neoplývá, a tak musí potupně požádat o půjčku jednoho z francouzských duchovních!
Epocha dodává:
Se zpožděním dopadá kletba také na Ludvíka Jagellonského (1506-1526). Světec si dá ale na čas, protože mladý král umírá až 29. srpna 1526 nedaleko Moháče. Tehdy vytáhne proti turecké přesile, když však zjistí, že nemá šanci, otáčí koně a prchá. Smrt si na něj počíhá ve zrádných bažinách, kde se panovník utopí.
