„Čepici, kuklu, helmu nebo hučku?“ Ať si narazím na hlavu cokoli, jednoznačně dám najevo, co jsem zač. Nikdo se mnou nemusí promluvit ani slovo, ale přesto má hned jasno. Policista, nebo bohatá dáma? Odpověď nenechá nikoho na pochybách.
Při nepříznivém počasí pračlověk zalezl do jeskyně. Pokud se vůbec odhodlal vyrazit ven, utrhl si nějaký list a dal si ho nad hlavu. Posloužil mu jako první ochrana před zimou, bouří a deštěm. Bylo to velmi jednoduché, ale účinné.
Později stejně posloužil kus kůže. První, kdo si dává záležet na tom, jak vypadá jeho hlava, jsou Řekové, Římané a Egypťané. Když se římský patricij Lucius Aurelius roku 400 př. n. l. obléká, prohlíží se v zrcadle.
Vznešenou hlavu chrání jednoduchý klobouk z kůže. Není to žádná velká paráda, ale na Foru bude před pichlavými slunečními paprsky užitečný. K výrobě klobouků používají hlavně kůži, slámu a palmové listy. A jak by vypadaly římské legie bez přileb? V boji by vznikl pěkný zmatek, vždyť určovaly příslušnost k armádě!
Bůh to nařizuje
Náboženství přikazuje: „Nechoďte bez pokrývky hlavy!“ Kipu (jarmulku) už kolem roku 70 n. l. nosí věřící Židé. Vyjadřují tím úctu k Bohu, před kterým nestojí nazí. Poprvé si ji někdo nasadil v období kolem zničení Druhého jeruzalémského chrámu.
Podle Talmudu je Žid povinný nosit kipu, když se modlí nebo studuje Tóru. Ovšem, někteří rabíni se později domnívali, že s Bohem si není radno zahrávat, a předpis brali přísně. Mnozí Židé proto nosí svoji čepičku stále.
Vlasy poví všechno
Muži nemohou ve středověku chodit prostovlasí, vždyť klobouk znamená jejich stavovskou čest! Brzy je následují i ženy. Vdané se zakrytými vlasy dávají okolí na vědomí:
„Jsem oddána svému muži.“ Podle toho, jak se zahalí, nikdo nezůstane na pochybách, co se u nich děje. Když stáhnou roušku do čela, každý pochopí, že nosí smutek. Prostovlasá svobodná matka to má těžší:
„Měla by sis raději vzít roušku“, pokřikují na ni všichni posměšně. Dívka na vdávání si vetkne do vlasů věneček, výzvu nápadníkům. Závoj pro svatební den je symbolem čistoty.
