„Přemýšleli jsme, jestli jsme nenarazili na ledovec, nevěděli jsme v první chvíli, co se vlastně stalo,“ popisuje nehodu pasažérka lodi Viking Polaris. Ještě netuší, že jejich plavidlo zasáhla takzvaná tulácká vlna.

Ty se dnes podle vědců vyskytují méně často, ale zato jsou mnohem extrémnější než dříve.

Svět obletí na konci loňského listopadu zpráva o tom, že výletní loď Viking Polaris, plující pod norskou vlajkou, zasáhla na její cestě Drakeovým průlivem neobvykle masivní vlna.

Síla zdivočelé vody rozbije několik oken, zaplaví některé kajuty a způsobí také další poškození lodi. O život přitom přijde 62letá Američanka a další čtyři lidé utrpí zranění.

Zástupci společnosti Viking Cruises, vlastnící výletní loď, i specialisté, kteří incident vyšetřují, tehdy prohlásí, že se podle všeho jedná o takzvanou tuláckou vlnu. Ta však mívá i další názvy, jako například vražedná, obří nebo bludná.

Jako vodní stěna

Tyto vlny jsou součástí námořnického folklóru po celá staletí, ale vědci je přijmou jako realitu teprve v posledních několika desetiletích. Nazývají je extrémní bouřkové vlny a musí být nejméně dvakrát vyšší než je průměrná výška vln pro danou oblast.

Přicházejí zdánlivě odnikud a zcela bez varování, často ze zcela opačných směrů, než převládající vítr a vlny. Většina zpráv tvrdí, že vypadají jako strmé vodní stěny. Přesné mechanismy, které za jejich vznikem stojí, jsou stále neznámé.

Vědci si však myslí, že se tvoří tehdy, když se menší vlny spojí do větších a to buď kvůli specifickým větrným prouděním nebo změnám v oceánských proudech, způsobených bouřemi.

Když vlna zasáhne loď Viking Polaris, jedna taková bouře právě zuří, což mohlo poskytnout dobré podmínky pro vytvoření obří vlny.

Nebezpečný Drakeův průliv

Drakeův průliv je nebezpečnou oblastí. Kromě prudkých bouří je proslulý také hlubokými vodami, které jsou napájeny silným antarktickým cirkumpolárním proudem. Mohou tak zde vznikat gigantické vlny, ne vždy ale patří mezi vlny tulácké.

Největší bludná vlna, která kdy byla zaznamenána, je Draupnerova vlna s výškou 25,6 metru, tedy vysoká asi jako osmipatrový dům.

Objevila se u Norska v roce 1995. Nejextrémnější zaznamenanou tuláckou vlnou je však vlna Ucluelet, vysoká 17,7 metru, která byla detekována u pobřeží ostrova Vancouver v kanadské provincii Britská Kolumbie v listopadu roku 2020. Nejextrémnější je proto, že byla asi třikrát vyšší než běžné okolní vlny, zatímco Draupnerova vlna překonala ostatní ve svém sousedství jen asi dvakrát.

Na mořích i jezerech

Podle australských vědců ve světových oceánech existuje v každém okamžiku asi 10 nebezpečných vln. Někteří výzkumníci spekulují, že zhruba tři z každých 10 000 vln na oceánech dosáhnou statusu bludné vlny.

Ale na určitých místech, jako jsou pobřežní zátoky a ústí řek, mohou tyto extrémní vlny tvořit tři z každé tisícovky kvůli zdejším specifickým podmínkám. A tulácké vlny mohou překvapit plavidla i ve sladkých vodách.

Například v Hořejším jezeře v systému severoamerických Velkých jezer se vyskytuje jev známý jako tři sestry. Jde o sérii tří obrovských vln, které bezprostředně po sobě zasáhnou loď, pokud se v daný čas na inkriminovaném místě nachází.

Tento jev je jednou z vysvětlujících hypotéz, které se pojí s potopením lodi SS Edmund Fitzgerald na tomto jezeře v listopadu roku 1975.