Sila se otevírají. K nebi s děsivým rachotem stoupají rakety s jadernými hlavicemi. Všichni jsou v šoku. Ti šílenci to udělali! Tak se to přece stalo! Nestalo, ale mnoho nechybělo…
Ráno 1. září 1983 pilot stíhačky Suchoj Su-151, major Genadij Osipovič, splní rozkaz a sestřelí jihokorejský civilní Boeing 747, let KAL 007. Mezi 269 obětmi je i kongresman a možný kandidát na amerického prezidenta Larry McDonald (1935–1983), který velmi ostře vystupoval proti komunismu.
Není divu, že vztahy USA a SSSR jsou napjaté k prasknutí a na uzdě je drží jen doktrína odvetného úderu. Ta říká, že jakmile jedna strana vypálí jaderné střely, druhá nebude čekat a provede plný jaderný protiúder.
Už to letí!
V Sovětském svazu vše střeží Systém včasné výstrahy nazvaný Oko, který s pomocí družic Kosmos, operujících na vysokých eliptických oběžných drahách sleduje odpaly balistických střel.
V řídícím centru zhruba 90 kilometrů od Moskvy nastupuje 25. září podplukovník Stanislav Petrov (*1939) službu operačního důstojníka, na kterou nikdy nezapomene.
Je totiž přesně 15 minut po půlnoci 26. září 1983, když se spustí siréna a na panelu rozsvítí rudý nápis START. Američané právě odpálili jaderné rakety, které míří na Rusko! Vzápětí jsou detekovány další čtyři odpaly.
Zbývá 25 minut!
Všichni v místnosti ztuhnou a otočí se na Petrova. Čekají. Přestože má jako operační důstojník příkaz v případě útoku okamžitě informovat vedení státu, váhá.
Pokud zmáčkne pověstné tlačítko, tak sice žádné rakety neodpálí, uvede však do stavu pohotovosti ruské strategické síly a informuje politické vedení, které nařídí odvetný úder. Do dopadu raket zbývá zhruba 25 minut. Myšlenky zběsile šrotují. „Odpálení pěti raket přece nedává žádný smysl,“ říká si.
Škody malé, zatímco plná jaderná odveta by vymazala půlku Ameriky. Uvědomuje si, že systém byl zprovozněn nedávno a už má své mouchy. „Sedněte si“ nařizuje podřízeným a zadává úkoly. Křížovou kontrolu dat, ověření informací ze zdrojů nezávislých na systému.
Sám sleduje na monitoru satelitní snímky. Žádnou letící raketu však nevidí. Jejich existenci nepotvrdí ani žádná radarová stanice. Když do ohlášeného dopadu letících raket zbývá sedm minut, uvěří, že jde o selhání systému. Odvolává poplach.
Jen sluneční paprsek
Ač je první z družic systému vynesena na oběžnou dráhu již v roce 1972, celý systém je provozuschopný až v roce 1982, kdy je spuštěn i přes občasné poruchy a selhání.
K vychytání chyb a doplnění systému o družice na geostacionárních drahách dochází až v roce 1984. Kde vlastně byla chyba, která málem rozpoutala jadernou válku.
Viníkem je sluneční paprsek.
Přestože infračervený dalekohled družic chrání před falešnými záblesky téměř čtyřmetrová clona, onoho dne souhrou náhod zmate družici odraz slunečního paprsku z vysoké oblačnosti, shodou okolností právě v místech, kde družice sledují jednu z amerických základen.
Každý dobrý skutek je potrestán
Petrov je sice vzápětí po incidentu pochválen, velmi brzy se však stane nepohodlným: „Jen si soudruzi položme otázku: Jak by ten soudruh zareagoval v případě skutečného útoku?“ Jako nespolehlivý je převelen na méně významné místo a má zastaven služební postup.
Když je pravda o události zveřejněna Rusko sice popírá, že by jediný člověk mohl spustit mašinérii vedoucí k rozpoutání jaderného konfliktu, experti však nesouhlasí:
„V napjaté situaci nervózní ruské vedení doslova čekalo s prstem na spoušti,“ tvrdí bývalý generál ve službách KGB Oleg Kalugin (*1934). „Uvažovalo stylem, Američané by nás mohli napadnout, tak bude lepší, když zaútočíme jako první.“
