Dnes už bereme jako samozřejmost, že když se nám začne obraz před očima rozmazávat, sáhneme po brýlích, jejichž dioptrie jsou nám dělány na míru. V minulosti ale problémy se zrakem tak lehce vyřešit nejdou. Člověk jako tvor vynalézavý zkouší ledacos.

Například kouli, naplněnou vodou, s pomocí které čte knihy slavný římský filozof Seneca (4 př. n. l.–65 n. l.). Ten je mimo jiné vychovatelem římského císaře Nerona (37–68).

A právě on si při sledování gladiátorských zápasů pomáhá tím, že si dává před oko smaragd, jehož zelená barva filtruje sluneční záření a poskytuje mu tak ochranu před poškozením zraku.

V tomto případě ale nejde o korekční pomůcku v pravém slova smyslu, ale spíše o předchůdce dnešních slunečních brýlí.

Čtecí kameny na řetízku

Nad použitím konvexní (vypouklé) čočky k vytvoření zvětšeného obrazu se už kolem roku 300 př. n. l. ve svém spise Optika zamýšlí řecký matematik Eukleidés (asi 325–260 př. n. l.).

Další poznatky přidá ve 13. století anglický mnich Roger Bacon (asi 1219–1292). Ve svém díle Opus majus (1267) mimo jiné podrobně popisuje tzv. „čtecí kameny“, vzniknuvší už kolem roku 1000 našeho letopočtu.

Jedná se o sférické sklo, které se nosí na řetízku na krku a pokládá se na čtený text. Dnes je známe převážně pod pojmem lupy a jsou pokládané za první zvětšovací pomůcku.

Pravděpodobně pocházejí z Itálie

Ale kdo je vynálezcem takových brýlí, jaké máte třeba zrovna teď na nose při čtení EPOCHY? Jméno vám žádný historik s jistotou neřekne.

Většina z nich ale má za to, že k jejich zrození dojde v Itálii konkrétně v Benátkách či ve Florencii v letech 1285–1289. Tuto domněnku podporuje třeba rukopis z roku 1289 Traite de con uite de la famille ve kterém jeho autor Sandro di Popoze píše:

„Jsem tak oslabený věkem, že bez skel, zvaných brýle, nejsem schopen delšího psaní nebo čtení. Tyto byly sestrojeny pro ulehčení života starým lidem, kterým vidění zesláblo.“ Z textu dál vyplývá, že brýle musely být vynalezeny teprve nedávno. Jméno získají díky křemenu jménem beryl, který se používá k výrobě čoček.

Nejprve je nutné si je přidržovat

První verze jsou bez stranic. Tehdejším majitelům brýlí tak nezbude nic jiného, že si je přidržovat mezi okem a textem.

První obroučky, spojené můstkem ve tvaru otočeného písmene „V“, jsou vyrobeny z kostí, později se začnou používat i jiné materiály jako například železo, stříbro, zlato, rohovina, kůže, želvovina nebo dřevo.

V průběhu staletí se je nejrůznější výrobci, snažící se vyřešit problém s jejich upevňováním na hlavu, zkoušejí přichytávat ke klobouku, skřipcem na nos, přivazovat je tkaničkami přes zátylek či jsou tkaničky vedeny za uši a na koncích mají závažíčka.

V 17. století pak konečně přijdou pokusy přichycení brýlí pomocí pásků kovu jdoucích k uším. První stranice ale ještě nemají zahnutý konec. Ten jim v roce 1727 dá až anglický optik Edward Scarlett (1688–1743) a jeho nápad se rychle rozšíří dál do světa.