Přišlo jaro 1945. Spojenecká vojska drtila Německo ze západu, východ třetí říše zase kousek po kousku uhryzávala Rudá armáda. Každým dnem se přibližovala k Berlínu. Osud Německa visel na vlásku a jeho prohra druhé světové války byla už více než jasná.

Z kdysi obdivovaného vůdce zůstal jen stín, jehož rozkazy byly čím dál tím šílenější. Adolf Hitler už 10 dní neviděl denní světlo. Prožíval poslední chvíle života v útrobách svého berlínského bunkru.

U konce s dechem

V místnosti se rozprostírá charakteristický pach kyanidu. 10 dnů po Hitlerových 56. narozeninách a dva dny po svatbě odchází nacistický vůdce spolu se svou novomanželkou Evou dobrovolně ze světa. Vůle žít Hitlera opustila však o několik dní dřív.

Nejenže přiznal porážku třetí říše, doslechl se také o potupném konci svého hlavního spojence, italského diktátora Benita Mussoliniho (1883–1945).

Zahalený do deky

Asi tři a půl metru tlusté betonové stěny bunkru v říšském kancléřství byly to poslední, co Hitler spatřil, než si provrtal hlavu kulkou z pistole Walther PP. Na onen svět jej následovala nejen Eva, ale i vůdce propagandy Joseph Goebbels (1897–1945) se svou ženou a šesti dětmi.

Těla Hitlerových byla zabalena do dek vůdcovým komorníkem a sekretářem a vynesena na zahradu před bunkr, aby byla spálena k nepoznání.

Co děti, mají si kde hrát?

Na místě, kde sežehly mrtvoly Hitlera a jeho Evy plameny, dnes stojí barevná skluzavka. Na ruinách rozsáhlého komplexu vyrostlo v minulých letech dětské hřiště a bytovky.

Přitom v roce 1936 zde byla dokončena první etapa stavby pod taktovkou vrchního německého architekta Alberta Speera (1905–1981). Výstavba se odehrávala zejména na zahradě starého říšského kancléřství.

Plíseň na stěnách

Bunkr měl vlastní vytápění, zdroj energie, kanalizaci i vodovod. Před jakýmikoliv útoky jej chránil tři metry tlustý železobetonový strop, nouzový východ byl osazený těžkými pancéřovými vraty.

Ani tloušťka stěn však nezabránila prosakování spodní vody, a tak trápila bunkr plíseň na stěnách. Propracovaný ventilační systém ani nestíhal odvětrávat silný zápach, který se podzemím linul.

Nezničitelný monument

Budova kancléřství byla při bojích v dubnu a květnu roku 1945 zlikvidována, masivní stěny bunkru však zdárně odolávaly. Nacisty mezi jeho stěnami nahradil polní lazaret a do rukou Sovětů nakonec padl bez větších problémů.

Po skončení války se vítězové snažili několikrát bunkr zničit, stejně jako všechny budovy vybudované nacisty. Komplex však nikdy zcela nezmizel. Během další výstavby tak muselo být místo smrti nacistického vůdce zasypáno.