Kaučukové šílenství rozpoutá francouzský badatel Charles de la Condamine. Po návratu z výpravy v jihoamerickém Peru v roce 1736 přiveze na starý kontinent míč ze zvláštní hmoty.

Chytří Evropané okamžitě začínají přemýšlet, jak tento materiál využít. Zjistí například, že tato „guma“ skvěle maže tužkou napsaný text na papíře. Ale také to, že se dá přidávat do textilu, který je pak voděodolný. Problém se ukáže záhy. Takto vyrobené kabáty v zimě zmrzly na kost a v létě se roztekly.

V tuto chvíli přichází na scénu obdivuhodný muž, Američan Charles Nelson Goodyear (1800–1860), který po mnoha pokusech dokáže hmotu vulkanizovat. Historie mu ale nepřeje a každý jeho vynález je záhy ukraden a zneužit.

To ale nebrání v tom, aby se rozpoutalo doslova kaučukové šílenství. Do jihoamerických pralesů cestují zástupy sběračů.

„Já, John Dunlop z Belfastu, přihlašuji vynález pneumatiky k zapsání,“ píše irský zvěrolékař patentovému úřadu roku 1888. Francouzský průmyslník André Jules Michelin (1853–1931) ji pak uvede v život.

V tu chvíli spotřeba bílé hmoty prudce vyletí vzhůru a brazilské pralesy nestačí spotřebu pokrývat.

Nakonec se podaří z pralesů propašovat 70 000 semen kaučukovníku brazilského, z nichž se uchytí pouze 2000 sazenic. Už příští rok osazují Britové malajské plantáže. Spotřeba stále stoupá a s ní roste i cena. Hrozící kolaps odvrátí v roce 1909 až syntetický kaučuk.