Už toho má dost. Vidí, že když sám nezasáhne, hrozí v jeho zemi otevřený konflikt dvou větví známých šlechtických rodů. Karel IV. Chtě nechtě se musí vydat na jih Čech zklidnit rozbouřené vášně.
„Bez problémů dovedl převléknout politický kabát, dovedl i nějak zařídit, že si nikoho mocného neznepřátelil, ale naopak dosáhl toho, že mu ten nejmocnější později doslova zobal z ruky,“ tak charakterizuje Vítkovce Viléma z Landštejna (†1356) současná historička Jiřina Doležalová.
Ze začátku své kariéry se Landštejn řadí k odpůrcům českého krále-cizince Jana Lucemburského (1296–1346).
Český panovník ho nemůže vystát a v roce 1317 dokonce dorazí k Landštejnu, jihočeskému hradu ležícímu na hranicích s Rakouskem (kromě tohoto hradu Vilém vlastní i Třeboň, Lomnici nad Lužnicí a Nové Hrady), i s vojskem. Vilémovo sídlo ale král nepokoří. Naopak. Oba někdejší nepřátelé se brzy usmíří.
V rozporu s rodinnou strategií
Landštejn postupně proniká ke královskému dvoru a jeho vliv na Lucemburka sílí. Získává zde významný vliv, účastní se válečných tažení, například v roce 1319 do Slezska a Dolní Lužice, i diplomatických misí.
Roku 1327 třeba jedná s Jindřichem Korutanským (1265/1280–1335) o odstupném za zřeknutí se práva na české země. V roce 1334 Vilém získává na tři roky úřad podkomořího a další významné funkce následují.
Mezi příbuznými Vítkovci je v té době trochu výjimkou. „Za vlády Jana Lucemburského zůstávali většinou neutrální, poněvadž neaspirovali na hodnosti, jež byly těsně spojeny s královskou vůlí,“ píše současný historik Jaroslav Čechura.
Vilém ale dělá pro svoji kariéru, co může. Jenže zatímco u královského dvora sbírá jeden úspěch za druhým, jeho vztahy s příbuznými (k rodovým větvím Vítkovců patří kromě Landštejnů páni z Hradce, Rožmberka, Krumlova a ze Stráže) se velmi horší.
Jde o spor o novou obchodní stezku, protože ta původní vede kolem hradu Lanštejna, ale když Oldřich III. z Hradce (kolem r. 1298–1348/1349) buduje novou. Ze Slavonic na Jindřichův Hradec, a tedy mimo Landštejn.
„Hrad najednou ztratil strategický význam, a což bylo pro Viléma snad ještě nepřijatelnější, i zdroj nemalých obchodních příjmů,“ vysvětluje Doležalová. Vilém zuří.
Na výsluní slávy
Mezitím v srpnu 1346 umírá v bitvě u Kresčaku Jan Lucemburský a na český trůn nastupuje jeho syn Karel IV. (1316–1378). Vilémovo silné postavení na královském dvoře touto výměnou nijak ohroženo není.
30letý Karel mu zachovává stejnou přízeň jako jeho otec. Navíc dokonce Vilémovy zásluhy ocení dalším titulem – propůjčí mu významný úřad moravského hejtmana. Později ho panovník jmenuje nejvyšším pražským purkrabím (v letech 1351–1354).
Vilém se stále vyhřívá na výsluní Karlovy přízně. Ovšem mezi Vítkovci už se chystá válka, která by se dala přirovnat k „válce dvou růží“, protože jde o dvě příbuzenské větve rodu s pětilistou růží ve znaku – Landštejnové a pánové z Hradce.
Pro Viléma je protivníkem Oldřichův syn Jindřich II. z Hradce (†1363/1366). Landštejn jako záminku ke sporu povolává k zemskému soudu služebníka pána z Hradce. Situace mu hraje do karet.
Jindřich totiž v té době se 70 ozbrojenými rytíři vyrazil do Horních Rakous, kde ničí panství Eberharta z Walsee, příbuzného své manželky, s nímž se nepohodl kvůli dědictví.
Eberhart se ale brání a pronásleduje Jindřichovo vojsko až na jihočeskou Hlubokou. Zde už na Jindřicha čeká i Vilém se svými bojovníky. Když 16. listopadu 1351 Eberhart zaútočí na hrad, Vilém se k němu ochotně přidává. Jindřichovi vpadne do zad. Společně se jim pak podaří pána z Hradce porazit a zajmout.
Nelehká situace
Spousta Jindřichových mužů visí pro výstrahu na stromech kolem Hluboké. Samotného pána z Hradce vězní na rakouském hradě Pottenstein a soudí ve Vídni. Jenže některým českým šlechticům se Vilémovo chování nelíbí a považují ho za zradu.
Jošt z Rožmberka (†1369), Štěpán ze Šternberka (†1357) a Ješek z Michalovic (†1354) proto zaútočí proti Landštejnovi a jeho rakouským spojencům. Karel IV. musí do jejich sporu vstoupit.
Podporuje Viléma, 14. února 1352 vyrazí na jih situaci řešit. Během ledna až března roku 1352 znepřátelené strany zklidní. Následují jednání o míru, která nejsou zrovna jednoduchá.
