„Dostanu groš,“ žádá řezník za zabití a rozporcování prasete. „To je moc,“ rozčiluje se ale majitel vepříka, který ještě před chvílí pobíhal po dvorku. „Za tak velké prase je to ještě dobrá cena,“ dohaduje se ale řezník.

V polovině 15. století přitom u nás činí cena za zabití vepře od pěti stříbrných peněz (12 jich dalo jeden groš) do dvou grošů podle jeho velikosti.

Odměna za pomoc

Už od starověku se lidé, kteří umí zabíjet zvířata, těší ve společnosti váženému postavení. Římští řezníci dokonce mají i první cech, ze kterého se nedá vystoupit ani se vyplatit. Z něj si pak berou příklad řeznické cechy po celé Evropě.

U nás se řezníci objevují ve 13. století a za to, že se sekyrami v ruce pomohou českému králi Janu Lucemburskému (1296–1346) roku 1310 vstoupit do města, dostanou od něj do znaku korouhev s vyobrazením stříbrného lva v červeném poli.

Chrání ženy

Roku 1357 pražským řezníkům uděluje císař Karel IV. (1316–1378) tzv. cechovní artikule, které určují jejich postavení. Kromě cechovních pravidel a jakosti masa jim vymezuje i tresty za nestydatosti, kterých by se dopustili vůči ženám.