Se zraněným 16letým Vincenzem Priessnitzem (1799–1851), jemuž v roce 1815 přejel hrudník povoz se splašenými koňmi, si lékaři dlouho nevědí rady. Mladík se proto léčí sám pomocí obkladů a vody a zlomená žebra si rovná o opěradlo židle.
Pověst o jeho schopnostech se přitom šíří po okolí jeho rodiště. V roce 1822 přestaví svůj dům v dnešním Jeseníku a do přízemí umístí velké dřevěné necky. V nich provádí vodoléčebné kúry.
Legenda tvrdí, že mladého Priessnitze přivedla k myšlence léčit vodou zraněná srna, která si pravidelně chodila k prameni omývat svoji ránu. Chlapec hledal způsob, jak si pomoci při léčbě zranění, a napodobil ji.
Jenže ani když Vincenz roku 1822 založí první vodoléčebný ústav, ještě zdaleka nemá vyhráno. Okolním doktorům se totiž nelíbí, že léčí pacienty zadarmo. Proto trvá dlouhých 15 let, než dostane k vodoléčbě povolení od císařské komise.
Střídají teplou a studenou vodu
Do velké dřevěné vany v přízemí Priessnitzova domku se přicházejí vykoupat i mnozí slavní hosté.
Střídavě do horké a studené vody se zde noří například ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) nebo původem maďarský hudební skladatel Ferenc Liszt (1811–1886).
Právě na kombinaci těchto koupelí je založeno otužování a úspěšnost celé léčby. Po nich se pacienti zahalí do prostěradel a uléhají k odpočinku.
Pacienty nezavírá
Vincenz Priessnitz vzbuzuje velkou závist a nelibost mnoha svých kolegů. Uplatňuje totiž úplně jiné léčebné metody, než byli všichni dosud zvyklí. Nechce své pacienty zavírat doma v místnostech se zataženými závěsy. Naopak léčí v souladu s přírodními zákony.
Ukazuje nemocným, jakou sílu má voda a čerstvý vzduch, když se umějí využít. Pacienty pouští do přírody a snaží se, aby dodržovali pravidelný denní režim.
