Kdo by tu čarovnou bedýnku neznal. Za pár drobných vám zahraje melodii, kterou chcete. Je nedílnou součástí každého lepšího podniku, a přestože se často krčí v rohu, o zákazníky nemá nouzi.
Je to vlastně taková hudební prostitutka. Stačí si jen přát a zaplatit. O všechno ostatní se postará sám. Společnost nám jukebox dělá už pěknou řádku let. Ale kde se vlastně vzal?
Na počátku je nápad amerického podnikatele Louise Glasse (1845–1924), šéfa sanfranciské pobočky společnosti vynálezce Thomase Alvy Edisona (1847–1931) Pacific Phonograph Co.
Poslech za niklák
Ta konstruuje a prodává Edisonův fonograf, první přístroj na záznam a reprodukci zvuku zachyceného na voskovém válečku.
Glass k němu s pomocí parťáka Williama S. Arnolda přidá zařízení na mince, vsadí ho do dubové bedýnky, ke které připojí čtyři gumové trubice se sluchátky, připomínající stetoskop, a 23. listopadu 1889 ho se souhlasem majitele baru Palais Royal Saloon v San Francisku předvede překvapenému publiku.
Vstupenku k poslechu představuje vhozený niklák. Přístroj dostane název Edisonův elektronický fonograf třídy M, postupem času se však sžije s výstižnějším přízviskem jukebox.
To s největší pravděpodobností vzejde ze slangového výrazu „juke-joint“ (putyka, špeluňka), užívaného hlavně Afroameričany na jihu a jihovýchodě Spojených států, a slova „box“ (krabice).
Jen jedna písnička
Nedá se říct, že by přístroj disponoval zrovna přehršlí možností. Výběr z více skladeb? Zapomeňte! Zesilovač nesoucí melodii k uším všech barových hostů? Nechte si zdát! Stačit musí jeden song linoucí se z jedné ze čtyř naslouchacích tub.
Majitel podniku Palais Royal Saloon Frederick Mergenthaler mění váleček pouze jednou denně, a nejde zrovna o muziku k trsání. Frčí skladby s náboženskými nebo komediálně rasistickými motivy. Váleček je navíc neustále porouchaný a moc toho nevydrží.
Přesto všechno se hrací skříňka, nutno říct, že k velké nelibosti barových muzikantů, rychle stává hitem.
Světový fenomén
Během několika dní přibude do baru druhý stroj a koncem roku 1889 jich už v různých sanfranciských barech stojí dohromady 15. Za pouhých šest měsíců provozu vynesou svému vynálezci na svou dobu pohádkovou sumu 4000 dolarů!
O svůj podíl za propůjčení licence na fonografy a také drobnou část ze zisku provozovaných automatů nepřijde ani Edison. Popularita přístroje stoupá s každou další vhozenou mincí.
Utraceného nikláku nikdo nelituje, ačkoliv to za pouhé dvě minuty zvuku není zrovna málo. Okouzlení technickým pokrokem vytahuje automaticky peníze z kapes. Věhlas jukeboxů brzy překročí hranice USA a přes oceán se nese dál do světa.
V Paříži je dokonce jednu dobu v provozu fonografický salon. Jeho hosté jsou po zaplacení vstupného usazeni k jednomu z řady stolů se sluchátky a mluvítkem vedoucím do podzemních prostor salonu.
Zde se 40 zaměstnanců snaží vyhovět posluchačově vkusu, mají totiž k dispozici 1500 zvukových válečků s nahranými melodiemi.
Drží krok s dobou
Jak se století blíží ke svému konci, začíná ovšem jukeboxům docházet dech. Jejich omezené funkce přestávají lidem stačit. Jedna skladba je prostě málo, majitelé barů se sice snaží válečky měnit, pořád to ale není ono.
Navíc se hrozně rychle opotřebovávají a v hlučnějším prostředí nejsou pořádně slyšet. Ve 20. letech 20. století se však Glassův vynález ocitá znovu ve hře. Vrací ho do ní příchod gramofonu a gramofonových desek a také vynález lampového zesilovače.
V polovině 50. let, v době největšího boomu jukeboxů, je jich po celých USA rozeseto zhruba 750 000. Jak se zdokonalují média pro uchování hudby, rozrůstá se i jejich repertoár a možnosti. Desky a CD doplňují modernější verze využívající formát MP3 a také internet.