Jed se stal jejich evoluční výhodou, předpokladem pro přežití. Jedni jeho prostřednictvím zastrašují predátory, další jej využívají k lovu. Jedovatá zvířata nalezneme napříč všemi živočišnými třídami, dokonce i mezi savci. Byť jich je jen pár.

Jedním z mála je ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), který se vyskytuje na východním pobřeží Austrálie, kde se to jedovatými tvory jenom hemží. Jedový orgán nalezneme na zadních končetinách samců.

Jedná se o rohovitou, zakřivenou, ostře špičatou ostruhu měřící zhruba 1,5 cm. Ta je napojena na jedovou žlázu. Samice tyto ostruhy nemají. Sice s nimi přicházejí na svět, ale postupně u nich zanikají.

Ptakopyskové nepoužívají ostruhy k lovu, nýbrž k obraně svého teritoria před ostatními samci. Podle některých zoologů slouží k přidržení samice při páření. Pro drobné živočichy do velikosti králíka či menšího psa může mít jejich jed smrtelné účinky.

Pro člověka však nikoli. Poraněné místo začne otékat, bolest může přetrvávat po několik měsíců.

Se zástupcem jedovatých savců se je možné setkat i na našem území. Jed rejsce vodního (Neomys fodiens) člověka na životě sice neohrozí, palčivou bolest však vyvolá. Necelých 10 centimentrů dlouhý rejsec svou kořist kousnutím paralyzuje.

Jeho řezáky mají rýhu, kterou je do těla oběti veden jed z podčelistních žláz. A tak kromě hmyzu a měkkýšů, dokáže ulovit tvory větší než on sám. Jako například žáby a menší druhy ryb.