Po smrti své milované první ženy musí Josef II. do chomoutu. Matka Marie Terezie mu dá na výběr ze dvou urozených nevěst. Kunhutu Saskou a Marii Josefu Bavorskou. Josef II., který od roku 1764 spoluvládne se svou matkou, si ale klade podmínku.
„Chci obě princezny předem vidět,“ prohlásí Josef II. (1741–1790) neoblomně. V té době je to nezvyklé. U předem dohodnutých dynastických sňatků se obvykle nevěsta s ženichem vidí poprvé až na svatbě nebo krátce před ní.
Marie Terezie mu přesto vyhoví. Krátké setkání s Kunhutou v Teplicích dá Josefovi jednoznačnou odpověď, zda si princeznu vezme, nebo ne. „Kunhutu nechci,“ prohlásí stručně.
„Je sice ctnostná, ale úplně postrádá jakýkoli půvab,“ vysvětluje matce po návratu zpátky do Vídně. Teď už zbývá jen druhá možnost a Marii Terezii nepřipadá špatná.
Josefův sňatek s Marií Josefou Bavorskou (1739–1767) upevní vztahy Habsburků s neméně mocným rodem Wittelsbachů.
Manželky se nedotkne
Svatba se koná 13. ledna 1765 v Mnichově. Jenže v Josefovi vzbuzuje jeho novomanželka odpor. Je „malé a silné postavy s ošklivými zuby,“ zhodnotí ji kriticky. O svatební noci proto k ničemu nedojde.
„Kdybych mohl alespoň konečkem prstu sáhnout na jediné místo na jejím těle, které není pokryto vřídky, pokusil bych se s ní mít děti,“ poznamená jízlivě. Odmítá se Marie Josefy byť jenom dotknout.
„Oddělte naše balkony,“ poručí dokonce řemeslníkům ve vídeňském zámku Schönbrunnu. Na manželku nechce ani pohlédnout. Žádá proto o zřízení svého zvláštního vchodu na balkon, který spojuje jejich ložnice.
Nikdy nezavítá do manželčiných komnat, i když Marie Josefa na to zoufale čeká. Jakmile zjistí, že se u dvora šeptá, že je jeho žena těhotná, ironicky poznamená: „O tom bych musel něco vědět“.
„Mám ctnostnou ženu, miluje mne a jejích kladných vlastností si vážím,“ napíše přesto o Marii Josefě svému tchánovi. Myslí to upřímně, nedokáže jí však projevit úctu ani uznání. Ví, že chyba je na jeho straně. Stále ho pronásleduje stín milované Isabely.
Nepomůže ani domlouvání matky, která se ho snaží přinutit alespoň k tomu, aby své ženě napsal pozdrav z cest. „To bych raději psal Velkému Mogulovi. Má žena se netěší mé pozornosti.
Řekněte mi, milá matko, co bych jí měl psát, nebo co bych k ní k čertu mohl cítit,“ odpovídá otráveně.
Švagrová nabádá k sebevraždě
Marie Terezie se sama snaží snaše pobyt na vídeňském dvoře alespoň trochu zpříjemnit. Žádá své dcery, aby jí dělaly společnost. Josefova sestra Marie Kristina osud švagrové vystihne dokonale:
„Kdybych byla jeho ženou a on se mnou takhle zacházel, určitě bych utekla a oběsila se v Schönbrunnu na nějakém stromě.“ „Dobrosrdečná princezna z Bavorska, při každé příležitosti ponižovaná svým manželem, se nemusela zabývat myšlenkami na sebevraždu,“ píše současný rakouský historik Friedrich Weissensteiner. Když se Marie Josefa nakazí v roce 1767 neštovicemi a umírá, jejího manžela to vůbec nezajímá.
Přitom choroba postihne i jeho matku Marii Terezii, o kterou se v době nemoci dojemně stará. Své ženě ale dokonce nepřijde ani na pohřeb.
„To byla stěží pochopitelná netaktnost, jíž se vůči své bezbranné ženě dopustil,“ dodává k tomu nekompromisně Weissensteiner.
