Genetika je v současnosti uznávanou vědou, bez které se biologové či lékaři jen stěží obejdou. Samozřejmě, že i tento vědní obor má svou historii. A jeho základy položil český Němec Johann Gregor Mendel.
Nechybělo přitom málo a Mendelova práce upadla v zapomnění. Inu, občas to tak v životě bývá, že průkopníci se dočkají uznání až po své smrti.
Mezi Novým Jičínem a Hranicemi na Moravě se nachází obec Vrážné. Její jižní část se nazývá Hynčice. Právě zde se v rodině místních zemědělců narodil 20. července 1822 malý Johann.
Na severu Moravy byl v té době německý živel velmi mohutný a Mendelova rodina do něj patřila. On sám se ovšem později naučil velmi dobře česky a prohlašoval o sobě, že se cítí být Moravanem řeči německé.
Mendel pocházel z chudých poměrů a vše nasvědčovalo tomu, že po ukončení základního vzdělání se stane zemědělcem a svůj život spojí s rodinným statkem. Ale učitelé si nemohli nevšimnout jeho nevšedního talentu. Doporučili ho tedy k dalšímu studiu na opavském gymnáziu.
V Opavě pro něj život nebyl žádný med, prostředků měl nedostatek a navíc jej začaly pronásledovat choroby. Přesto studium zvládl a následně absolvoval i filozofii na univerzitě v Olomouci.
V roce 1843 Mendel vstoupil do augustiniánského kláštera svatého Tomáše v Brně. Jeho přáním bylo stát se učitelem a tato cesta k jeho vybranému cíli vedla. Navíc mu pomohla vyřešit i hmotnou nouzi. V klášteře přijal jméno Gregor, a vydal se tak na církevní dráhu.
Klášter však nebyl místem, kde by se jeho obyvatelé pouze modlili. Na svou dobu byl slušným vědeckým pracovištěm. Z počátku se zde Mendel věnoval prohlubování svých znalostí.
Učil se jazykům, mimo jiné i chaldejštině, syrštině a arabštině, ale zajímala jej i botanika a jiné přírodní vědy. Později učil na znojemském gymnáziu a vzdělání si doplnil i studiem na vídeňské univerzitě.
Mendelova zájmu o botaniku si povšiml představený kláštera opat Cyril František Napp (1792–1867). Už tehdy se se zemědělskými plodinami obchodovalo v celosvětovém měřítku, a tak například původem ovce z Moravy spásaly trávu v jižní Austrálii.
Však také měly vynikající vlastnosti, což bylo dáno jejich šlechtěním. Napp dal Mendelovi za úkol, aby studoval dědičné vlastnosti některých zemědělských plodin.
Mendela práce zaujala. S experimenty započal roku 1858. Jako pokusnou rostlinu si vybral hrách. Odrůdy hrachu totiž není složité od sebe odlišit. Ale nepracoval pouze s hrachem, používal i fazole, kukuřici nebo pcháč.
Celkem nechal oplodnit 28 000 rostlin hrachu, u kterých sledoval sedm znaků, které si jednotlivé generace předávaly. Z vybraných experimentů poté odvodil základní zákony týkající se dědičnosti.
Své pokusy ukončil v roce 1863 a o dva roky později jejich výsledky představil veřejnosti. Stalo se tak na zasedání brněnského Přírodovědeckého spolku.
Přednáška to byla jistě zajímavá, Mendel měl pedagogické vlohy a během svých pokusů stále učil na brněnském reálném gymnáziu. Avšak nikdo z přítomných příliš nechápal, o čem Mendel vlastně hovoří.
Přesto Přírodovědecký spolek vydal knihu Pokusy s rostlinnými hybridy, ve které Mendel svou vědeckou práci shrnul. Spis byl zaslán do mnoha evropských vědeckých institucí, nesetkal se však s ohlasem.
Což bylo poněkud paradoxní, evropští vědci v té době diskutovali především o Darwinově evoluční teorii, přičemž právě Mendel poodhalil mechanismy, podle kterých se evoluce řídí. Ostatně, když se Mendel s Darwinovou teorií setkal, údajně prohlásil: „To není všechno, něco tu chybí.“
Mendel dokázal do té doby netušeným způsobem propojit teorii s praxí a byl skutečně multidisciplinární, když do botaniky zavedl fyzikální a matematické postupy. Jeho zásadním příspěvkem vědě je objev elementů dědičnosti, kterým dnes říkáme geny.
V roce 1867 zemřel opat Napp a Mendel byl o rok později zvolen jeho nástupcem. Už tak vytíženému Mendelovi přibyla spousta nových povinností, takže věda musela jít stranou. Přesto alespoň občas zkoušel experimenty s jeřábníkem, při kterých používal mikroskop. Oči však trpěly a Mendel musel těchto pokusů zanechat.
A tak se alespoň věnoval meteorologii nebo astronomii. Jeho práce o dědičnosti však upadala do zapomnění.
Mendelův zdravotní stav se zhoršoval, trápila ho vleklá choroba ledvin a zemřel 6. ledna 1884, šest dní poté, co provedl své poslední meteorologické měření.
Když se jeho kniha Pokusy s rostlinnými hybridy nesetkala s přílišným pochopením ve vědeckých kruzích, Mendel nevěšel hlavu: „Můj čas přijde,“ říkával.
A skutečně přišel, byť autor zásadních objevů už spočíval na věčnosti. Až v roce 1900 botanici při svých výzkumech znovu objevili Mendelovy zákonitosti. Nyní si jich už svět konečně všiml.
A přes desetiletí, která od objevení zákonů dědičnosti uplynula, lze konstatovat, že Mendelovy teorie vydržely do dnešních dnů. A on sám je společně s Darwinem právem považován za největšího vědce 19. století.
