Osmanská říše bývala silným hráčem na evropském poli. V druhé polovině 19. století však její vliv už upadal. Zároveň se v ní rozvíjel i turecký nacionalismus, naopak jiné národy byly potlačovány.
Evropské národy žijící na Balkáně však zas tolik netrpěly, jako třeba Arméni. Po vypuknutí první světové války arménská menšina, žijící ve východní části země, věřila v ruské vítězství, které, jak se domnívala, by jí poskytlo svobodu.
Tyto naděje nezůstaly Turkům utajeny a 8. dubna 1915 osmanští vojáci zaútočili na bezbranné arménské obyvatelstvo.
Desetitisíce Arménů byly obviněny z velezrady a vyhnáni ze svých domovů do pouští v Sýrii, mnozí z nich byli během cesty upáleni zaživa. 19. srpna 1915 svět obletěla zpráva, že v jedné z provincií bylo povražděno 50 000 Arménů
Štěstí měli jen ti Arméni, kteří žili na území, kam vstoupila ruská armáda. Všude jinde vraždění, znásilňování a loupení pokračovalo dál. Ve městě Bitlis přišlo při řádění Turků o život 15 000 Arménů, v přístavu Trabzon jich bylo povražděno 17 000.
Zachránila se jen necelá stovka… Francouzské námořnictvo se snažilo ohrožené evakuovat, nemělo však dostatek kapacit. I tak Francouzi zachránili život aspoň čtyřem tisícovkám lidí.
Jen v roce 1915 zemřelo 600 000 Arménů. Dalších 400 000 bylo vyhnáno do syrské pouště a 200 000 bylo nuceno konvertovat k islámu. „Pro hrůzy, jež jsme zažili, nelze nalézt slov,“ napsal tehdy arménský básník Išakjan.
