„Váš lid v Orléansu stihla, zřejmě z vůle Boží, těžká porážka, kterou podle mne zavinily pověry a strach, který našim lidem využitím kouzel vnukla stoupenkyně ďábla, zvaná Panna…,“ píše anglický vévoda Jan z Bedfordu (1389–1435), regent spravující dobytá území ve Francii, anglickému králi Jindřichovi VI. (1421–1471).

Ve stoleté válce dochází k rozhodujícímu zlomu ve prospěch země galského kohouta. Johanka z Arku (1412–1431), která se o něj zasloužila, ale neusíná na vavřínech. Dobře ví, že boje ještě ani zdaleka nejsou u konce.

V červnu 1429 už vyráží do dalších měst na Loiře. Postupně v rychlém sledu osvobozuje 15. června 1429 Meung, dva dny poté Jargeau a Beaugency. K bitvě dojde také 18. června 1429 u Patay severně od Orléansu.

Angličané v ní ztrácejí asi 2000 vojáků a jejich velitel John Talbot (asi 1387–1453) padne do zajetí. Francouzi přicházejí jen o pár desítek bojovníků a mají další důvod k radosti. Vítězství vnímají jako odvetu za prohranou bitvu u Azincourtu v roce 1415.

Arcibiskup jí nevěří

I v Troyes – místě dřívější francouzské potupy – chce Johanka vstoupit do města, ale jeho obránci vzdorují. Když Panna, zvaná po slavném vítězství Orleánská, dá výzvu k boji, raději otevřou brány. Všichni k dívce obdivně vzhlížejí.

V Châlons se k ní lidé vrhají s nataženýma rukama a žádají od ní boží požehnání. 16. července 1429 se její armádě otevře i Remeš, kam o den později přijíždí princ Karel (1403–1461).

Zdejší arcibiskup Reginald ze Chartres (asi 1380–1444) mu na hlavu vloží korunu francouzských králů. Z přítomnosti Johanky během obřadu ale významný církvení hodnostář nejásá. „Nevěřím, že si Bůh vyvolil zrovna ji. Zavání to čarodějnictvím,“ prohlašuje arcibiskup nespokojeně.

Podruhé zraněná

Konec léta zastihne Johanku u Paříže. Dobytí metropole se stává jejím dalším cílem. Bojovnice si ale odtud odnese nepříjemné zranění. Nepřátelský šíp zasviští vzduchem a trefí ji do stehna. Dívka vykřikne bolestí a vzápětí se sveze z koně.

Tentokrát je to horší než u Orléansu. Jeden z jejích velitelů ji odnese do bezpečí. 8. září 1429 se soumrakem končí obléhání Paříže poté, co vojsko dostalo od krále rozkaz se stáhnout. Bilance není příznivá, zemřely stovky francouzských bojovníků.

Statečná Panna poprvé okusila neúspěch, přesto pokračuje na jih k Saint-Pierre-le-Moûtier a poté i k městu La Charité na Loiře, které vysvobodí z anglické nadvlády. Realita je však krutá. Zbývá jí jen hrstka věrných mužů, na další boje došly peníze.

Karel VII. už nechce její další výpravy podporovat. Má čím dál větší strach z její popularity. Prostí lidé ji vnímají jako spasitelku a ona svojí slávou zastiňuje samotného krále. Její povýšení do šlechtického stavu 29. prosince 1429 už je jenom labutí písní.

Na chvílí je s Anglií uzavřeno příměří. Brzy se znovu rozhoří boje…

Snaží se o útěk

Severofrancouzskému Compiègne hrozí anglicko-burgundské obléhání. U toho Panna orleánská nemůže chybět. 23. května 1430 napadá burgundský tábor severně od města. Při vynuceném ústupu se nachází v zadním voji francouzského vojska.

Padne do léčky, nepřátelé ji strhnou z koně. Neohrožená bojovnice skončí v zajetí Burgunďanů, anglických spojenců. Zavřou ji nejdříve do pevnosti Beaurevoir. „Jediná šance je utéct odtud,“ pozoruje dívka z okna hluboký příkop. V září 1430 vyskočí z věže.

Její pád z více než 20 metrů ztlumí koruny stromů, přežije. Zkusí to podruhé, kdy po skoku zřejmě upadne do bezvědomí.

Ďáblovy výmysly

„Dostanete za ni 10 000 livrů a plácneme si,“ nabídnou Angličané v prosinci 1430 Burgunďanům a ti souhlasí. Svoji zajatkyni si noví páni odvádějí do severofrancouzského Rouenu, kde ji chtějí soudit. „Tvrdíte, že chcete posuzovat moje skutky. Dejte ale pozor.

Poslal mne Bůh, a jestliže zkřížíte cesty mému poslání, sami se vystavujete velkému nebezpečí,“ varuje Johanka soudce 21. února 1431 během prvního výslechu. O měsíc později začíná proces a situace dívky nevyhlíží dobře.

„Její zjevení prý pocházejí od samotného Boha. Soudci se ale domnívají, že jsou vymyšlené nebo pocházejí od Satana pekelného,“ prohlašují 26. března 1431 žalobci.

Nástrahy v žaláři

Johanka začíná zvracet. Její věznitelé se vyděsí. Pokud zemře na nějakou nemoc, a ne na základě soudního verdiktu, znamenalo by to pro ně vlastně porážku – povolal by si ji k sobě Bůh. Pozvou k ní proto lékaře.

Jakmile se uzdraví, hrozí jí mučením, přesto obžalovaná trvá na svém. Podepíše jen prohlášení, že se vzdává možnosti nosit mužský šat.

Jednou jí ale strážní schválně schovají ženskou suknici a hodí po ní pánský oděv, ačkoli Johanka protestuje, že si ho obléci nesmí. Nakonec jí nezbude, než se do něj zahalit. Její soudci potom mají důvod tvrdit, že se nezbavila svých satanských bludů.

Ve chvíli, kdy zazní rozsudek smrti upálením, zmocní se dívky zoufalství. „Ne, oheň, ne,“ šeptá si. Tisíckrát raději by zemřela mečem jako urozený bojovník, navzdory tomu ale hrdě kráčí vstříc popravišti.

30. května 1431 ji přivážou ke kůlu, a jakmile vzplane hranice, hlasitě volá Boha, dokud její tělo nepohltí plameny.