„Měšťané, řemeslníci, ženy staré, mladé, studenti v pláštích, všichni se před radní věží tlačili, na špičky vystupovali, hrdla natahovali, oči vyvalovali na veliký ciferník čtyřiadvacíti hodin, plný zlatých kruhů a čar, čísel a divných znamení,“ píše Alois Jirásek.  Bez váhání přisoudí astronomický div mistru Hanušovi.

Netuší, jak moc se mýlí… 

Pověst líčí, že tím, kdo v roce 1490 vynález uvede k úžasu všech přihlížejících stroj do pohybu, je mistr Hanuš (†po 1497). Kde bere spisovatele Alois Jirásek (1851–1930) jistotu, že je to právě on?

Jeho inspirací se stal písař a správce orloje do roku 1570, Jan Táborský z Klokotské Hory (1500–1572), který se podle vlastních slov rozhodl prozradit, co ví, „aby to se mnou neumřelo, abych jiného vyuče a jemu všechny tajnosti toho orloje ukáže.“ Zmiňuje dokonce popravdě, že netuší, kdo zařízení sestavil, ale z ústně tradovaných pověstí se doslechl o jakémsi Hanušovi.

Vzhledem k tomu, že k dispozici nejsou jiné doklady, všichni jeho tvrzení považují za pravdivé. Nejenom sám Jirásek, ale i řada historiků. Příběh přebírá generace za generací. Teprve rok 1961 přináší v této otázce doslova pozdvižení.  

Poznámka na kraji stránky 

Pracovníci archivu hlavního města Prahy dokumentují pozůstalost jednoho soukromého sběratele. Listují zažloutlými stránkami spisů. Při prohrabávání zaprášených svazků a dokumentů narazí i na opis Táborského učebnice.

Pochází z roku 1587. Ten, kdo ho zhotovuje, ho bere hlavně jako návod pro orlojníky. Když nalistují stránku, která připomíná mistra Hanuše, čeká je šok. Zasvítí na ně slovo „omyl,” které sem připojuje někdo z pozdějších správců orloje.

A dodává proč. Horní knihy pražské prý obsahují list z roku 1410, který popisuje, kdo orloj dělal, a dokonce i jakou odměnu za sestrojení dostal. Opis listu staroměstských konšelů adresovaný v roce 1410 Mikulášovi z Kadaně (1350–1419) připojuje na závěr.  

Za práci dostane dům  

„Slovutný mistr Mikuláš udělal astrolabium, v němž slunce svůj pravý běh vykonává jako na obloze, kdy měsíc nový neb naplněn jest…

Protož jsme s dobrým rozmyslem naším mistrovi Mikolášovi za odměnu učinili a jemu dům dali vedle brány městské,“ vypráví list. Přesné datum neobsahuje, pouze rok 1410. Konečně je tedy jasno. Jenže přichází věc, která odborníkům zamotá hlavu.

Památník Národního písemnictví skrývá další dokumenty.

Mimo jiné i dva výtisky Chvály geometrie Tadeáše Hájka z Hájku (asi 1485–1551) vydané v roce 1557. Při prohlídce jednoho z nich hlásí další objev v části, která se zmiňuje o astronomovi a matematikovi Janu Ondřejovi (asi 1375–1456), řečenému Šindel, profesorovi pražské univerzity. „Šindel zhotovil jest orloj Starého Města pražského,“ vysvětluje dodatek u textu.  

Ve dvou se to lépe táhne 

Vše tedy jasně napovídá, že jde o dílo dvou tvůrců. Mikuláš z Kadaně patřil mezi řemeslníky, hodináře, mistry oboru. Tak složitý stroj by nedokázal stvořit bez pomoci schopného astronoma, horní kruh tvoří velmi složitý astronomický ciferník.

Naopak sám Šindel dokázal teoreticky spočítat a zkonstruovat nejrůznější astronomické funkce, ale kdyby mu někdo dal do ruky nářadí, aby mechanismu opravdu ručně zhotovil a sestavil, s bezradným pokrčením ramen by nástroje odložil.

Je proto jasné, že ti dva na soukolí orloje musí spolupracovat. Mistr Hanuš se stvořením neměl nic společného, byl pouhým správcem orloje. 

Rodí se na etapy 

Podaří se poodhalit i roušku tajemství přesné doby vzniku orloje. Jde o léta 1405-1410. Ani zub času nesmaže, že ručně vyrobená tepaná kostra stroje je původní.

Hlavní hnací kolo, pastorek, hřídel, ozubená kola ženoucí Měsíc, Slunce a kotouč ekliptiky, a dokonce i některé teplem pájené kovové součásti. To vše přes půl tisíciletí odměřuje čas. Do mozaiky doby vzniku zapadá i sochařská výzdoba dolního kruhu.

Fantastická zvířata ve spodní části určitě pocházejí z rukou mistrů sochařské a stavitelské huti Petra Parléře(1332/1333–1399), která svoje brány definitivně zavírá v roce 1419. Jiné prvky jsou ukázkou vladislavské gotiky z konce 15. století.

Výtvarná a architektonická podoba se tedy rodí nadvakrát – první část na začátku a druhá na konci 15. století.