Dvacáté století vyvražďování národů bohužel přálo. Symbolem veškerého utrpení je holocaust, strašidelně strojově přesné vyhlazování Židů.

Jakmile se nacisté v Německu dostali k moci, nikoho nenechali na pochybách, že s likvidací židovského etnika to myslí smrtelně vážně.

Bojkoty a ničení židovských obchodů, pálení knih židovských spisovatelů a vědců, norimberské zákony, Křišťálová noc… To vše byly schůdky do plynových komor v Osvětimi, Treblince nebo v Majdanku. Všechny tyto názvy se staly symbolem nelidského utrpení, které dokáže způsobit člověk člověku.

Zprvu hodlali nacisté Židy z Evropy „jen“ vyhnat. Mluvilo se o tom, že by se mohli umístit na Madaskaru či jinde. Válečná situace však podobné projekty odkazovala do říše snů.

31. července 1941, v době, kdy válka proti SSSR byla v Německu považována za vyhranou, poslal Herman Göring (1893 – 1946) po poradě s Adolfem Hitlerem (1889 – 1945) šéfovi Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, Reinhardu Heydrichovi (1904 – 1942), zmocnění k tzv.

konečnému řešení židovské otázky.

Heydrich byl schopný organizátor. Nacisté poté, co jej českoslovenští parašutisté odeslali do pekel, už nikdy podobně energického muže nenašli. Hitler krátce po atentátu prohlásil: „Heydrich je nenahraditelný.“

Kat nejen českého národa Heydrich na 20. ledna 1942 svolal do jedné vily v berlínské čtvrti Wannsee schůzi, které se zúčastnili zástupci všech důležitých vládních úřadů. Program byl jasný: Jak se zbavit Židů.

Heydrich si ve Wannsee nebral servítky. Stroze oznámil, že 11 000 000 Židů od Irska po Ural bude zlikvidováno. Nyní je třeba vyřešit, jakým způsobem. Ministerští úředníci se předháněli v nápadech a konference byla z nacistického hlediska úspěšná.

Z vyvražďování získá Německo i ekonomický prospěch…

Mašinerie se rozjela. Vězni ve vyhlazovacích táborech se stali levnou pracovní silou, mnozí byli upracováni k smrti, většina však končila v plynových komorách. Mnozí se stávali oběťmi šílených „lékařských“ pokusů. Jeden nizozemský vězeň z Osvětimi po válce vypověděl: „V ženském bloku jsem se seznámil s asi čtyřicetiletou židovskou ženou, původem chemičkou s Amsterdamu. Než zemřela, řekla mi, že asistovala u stovek operací, při kterých byly ženám vyňaty vaječníky a implantována varlata.“

Německé letectvo si zase objednalo testy, které měly simulovat podmínky, kde je nízký tlak. Začátkem roku 1942 se v koncentračním táboře Dachau objevil zvláštní přístroj – podtlaková komora. V ní se dalo navodit prostředí, které by působilo na letce, nucené vyskočit ze svého stroje za letu.

„Podmínky byly stejné jako ve výšce 15 kilometrů. Pak byla testovanému člověku odňata kyslíková maska, takže byl napodoben pomalý sestup padákem. U oběti se vyskytly křeče, paže vztyčila ztuhle vpřed, nohy měla roztažené, hlasitě křičela, kroutila končetinami, kousala se do jazyka a po přistání působila dojmem osoby duševně nepříčetné,“ vypověděl jeden z přihlížejících.

Z 200 lidí přinucených tuto hrůzu podstoupit jich přežila sotva polovina. Příšerné experimenty měly různý charakter a řada tehdejších lékařů, kteří se na nich podíleli, věřila, že svým výzkumem lidstvu prospívají.

Transporty Židů do vyhlazovacích táborů se naplno rozjely v roce 1942. V té době již Židé v Němci ovládané Evropě museli nosit žlutou šesticípou hvězdu. Poté jim bylo doručeno povolání do transportu. Na určeném místě byli nuceni odevzdat své osobní věci, například klíče od bytu a koupit si jízdenku do pekla.

Pak je příslušníci SS doslova narvali do dobytčích vagonů. Voda žádná, jídlo žádné, hygienické podmínky otřesné. Řada lidí zahynula ještě během transportu. SS občas stříleli do vagonů, buď z nudy, nebo aby „zjednali pořádek“.

Po příjezdu následovala selekce. „Doleva, doprava, k tomu muzika vyhrává,“ trefně popsal dění na osvětimském nástupišti písničkář Jaromír Nohavica.

Konečný účet: 6 000 000 zavražděných lidí židovského původu…