Pořádná Itálie, takové je manželství Slováka Michela Navrátila ze Seredi. Není divu, vždyť jeho žena ze slunné Itálie opravdu pochází. Hádky jsou na denním pořádku. „Takhle jsem si manželský přístav nepředstavoval,“ stěžuje si muž, a nakonec se s chotí rozejde. Děti ale zůstanou v péči jeho choti.

Krejčí Michel Navrátil (1880‒1912) odejde už v mládí z jihoslovenské Seredi za lepším životem do Francie. Šikovný krejčí se v cizině neztratí. Najde si tam i pohlednou ženu, Italku jménem Marcelle, se kterou se roku 1907 ožení. Jenže žít s temperamentní jižankou není žádný med. „Spas se kdo můžeš,“ říká si Michel. Navzdory tomu, že svoji ženu stále miluje, přichází po pěti letech rozchod. Děti, dva malí chlapci, zůstanou u matky. Táta si je v dubnu 1912 vypůjčí na pár dní. Už je ale nevrátí.

Vstříc dobrodružství
Louis M. Hoffman, vypíše 10. dubna 1912 Michel Navrátil při naloďování v anglickém Southamptonu do kolonky jméno pasažéra. Bojí se totiž úřadů. Co kdyby zjistily, že unesl děti? Proto raději vystupuje pod falešnou identitou. Své dva malé syny, tříletého Michela (1909‒2001) a dvouletého Edmonda (1910‒1953) Navrátilovy, přejmenuje na Lota a Luise Hoffmanovy. „Kluci, zažijete úžasné dobrodružství,“ slibuje jim, než všichni překročí z pevniny na palubu majestátního parníku R.M.S Titanic, kde se mají plavit druhou třídou. Líčí, jaký nádherný životem je čeká za oceánem.

Vytušili svoji smrt
Jenže idylka na mořských vlnách vydrží pouhých pět dnů. Je 14. dubna 1912. Do půlnoci chybí necelá půlhodinka. Ve 23:40 hodin narazí loď do ledovce. Příď lodi začíná povážlivě klesat. Vypuká panika. Je potřeba jednat. Michel Navrátil spěchá do své kajuty za dětmi. Přichází s ním ještě někdo další. „Můj otec vešel do kajuty…Velmi teple mne oblékl a vzal mne do náruče. Neznámý muž udělal to samé s mým bratrem. Když o tom teď přemýšlím, cítím dojetí. Věděli, že zemřou,“ vzpomíná později Michel junior.

S pistolí zabrání vstupu
Michel s mužem a dětmi v náručí spěchá k záchranným člunům. Moc času nezbývá. Nepotrvá to dlouho a loď se ocitne pod hladinou. Naštěstí přiběhnou včas, aby se Lot i Louise Hoffmanovi, jak jsou uvedeni v lodním seznamu, ještě vešli do jednoho ze záchranných člunů. Pak se prý pokouší nastoupit i sám Michel. „Ženy a děti první!“ vykřikne na něj ale druhý lodní důstojník Charles Lightoller (1874-1952). S pistolí v ruce mu zabrání vstoupit do loďky. “Až si pro vás přijde vaše matka, a že se tak jistě stane, řekněte jí, že jsem ji miloval a stále ji miluji,” stihne ještě Michel zavolat na synky, než člun odrazí na moře. Ve 2:20 hodin ráno 15. dubna 1912 Titanic klesne ke dnu.

To jsou moje děti!
Zachránci najdou Navrátilovo tělo, a dokonce ho identifikují. Nevěří ale svým očím, když sáhnou do kapsy kabátu mrtvého. Najdou v něm nabitý revolver. Michel se totiž zřejmě bál, že by ho během plavby někdo mohl obvinit z únosu. Příběh chlapců Navrátilových, údajných sirotků z Titaniku, obletí celý svět. Jejich matce Marcelle neujdou novinové články o dvou údajných sirotcích z Titaniku. „To jsou moje děti,“ vykřikne, když spatří v tisku jejich fotografie. Trvá jí měsíc, než se jí povede o tom přesvědčit i úřady. Do USA si pro ně přijede 16. května 1912.