Na podium vchází drobounká dívka s černými vlasy. „Pane Gott, můžu si s váma zazpívat?“ zeptá se nakřáplým hláskem. „Tímhle hlasem určitě ne!“ kontruje zpěvák. Ale holčina se nevzdává, za zády zlatého slavíka se domluví s kapelou a vystřihne pár tónů písně. „Tak s tímhle hlasem, to rozhodně ano!“ dostává se jí svolení.

Oním zlatým slavíkem je Karel Gott (1939–2019), o tom asi není potřeba nijak hluboce hloubat. Onou dívkou je Jana Robbová (1951–1996). Co jí chybí ve vzrůstu, nahrazuje zlatem v hrdle.

I když… „Její hlas je odřený, jako na struhadle. Ovšem po chvíli, stejně jako je to s tím trpkým vínem, po chvíli zachutná,“ píše o ní dobová kritika. A jiní ji zase přirovnávají k Janis Joplin (1943–1970). Přesto na špici české pop music vydrží jen pár let.

Od baletu ke kytaře

Robbová od pěti let chodí do baletu, následně přidá i sportovní gymnastiku. Ale u sportu vydrží jen krátce – na vině je zranění, vinou kterého musí skončit. Jako náhradu dostane kytaru a začne se učit akordy.

Nakonec se to ukáže jako štěstí v neštěstí, protože právě hudba se jí stane vášní i obživou. V roce 1969 pak vyzkouší talentovou soutěž a uspěje s anglicky zpívanou písničkou od Bee Gees.

Na vandru

Její hlas a temperament zaujme kapelníka The Lovely Sextet, který jí rovnou nabídne angažmá a turné po zahraničí. Projedou Jugoslávii, Německo, Itálii i Švýcarsko, hrají v klubech a na diskotékách.

Droboučká zpěvačka okouzluje i zahraniční producenty, kteří jí nabízejí možnost zůstat za hranicemi. „Bála jsem se, že zůstanu sama v cizí zemi, a to jsem nechtěla,“ přiznává Robbová po letech, proč se nakonec za železnou oponu vrátí.

Odmítne tak hned několik nabídek. Ale když už je v zahraničí, učí se anglicky i německy a zkouší také italštinu. Zkušenosti se vždycky hodí.

Hvězda Semaforu

Po návratu do Československa od kamarádů zjistí, že v divadle Semafor hledají náhradu za odcházející Naďu Urbánkovou (*1939). V roce 1971 se stává členkou divadelního souboru, když zaujme Jiřího Grossmana (1941–1971).

Je to doba, kdy její kariéra stoupá. I díky několika duetům, které si zazpívá s Karlem Gottem. V roce 1972 je v anketě Zlatý slavík na třicátém prvním místě. O rok později atakuje stupně vítězů a končí pátá.

Za sebou nechává takové hvězdy jako Hanu Zagorovou (*1946) nebo Věru Špinarovou (1951–2017). V první desítce ale vydrží jen čtyři roky.

Běžný den podle Sedmičky pionýrů

Vychází s ní hned několik rozhovorů, píše o ní v novinách, lidé znají její jméno. K snídani si dává půl litru mléka a dopoledne absolvuje buď zkoušku v divadle, anebo se toulá po Praze. „Koukám na hezké věci do výloh, na plakáty, na lidi,“ svěřuje se.

A když prší, čte si Kytici, když je hezky, plave nebo sportuje. A odpoledne na ni čekají zkoušky a večer představení v Semaforu. I v nabitém programu si nechává dost času „pro sebe“.

Příliš svobodomyslná

Jenže na úplný vrchol nedosáhne. Může za to její lehkomyslnost, se kterou přistupuje k životu. Chce na jevišti nejenom zpívat, ale i „blbnout“. A blbnout chce i v životě. K tomu se přidává i láska k pití.

Dohromady to je příliš nebezpečná kombinace, jež vede k tomu, že její hvězda začne uvadat. Přestane zpívat s Gottem, protože několikrát nedorazí na domluvenou zkoušku. S někým takovým nikdo nechce plánovat profesionální dráhu.

Bez alba

Robbová má na kontě několik singlů, skoro dvacet, ale žádné vlastní album, kterým by mohla zasáhnout širší publikum. Důvodem zase není nic jiného než fakt, že nedorazí na několik zaplacených frekvencí. Bez zpěvačky nelze natáčet.  Přesto se Robbová nevzdává.

Dál experimentuje s hudebními žánry, zkouší od všeho něco. Když je někde na zábavě, není neobvyklé, že se domluví s vystupující kapelou a zazpívá si s nimi. Žije naplno.