Co myslíte, že má společného řecká bohyně Lyssa a staročeský rabiát? Zjevně nic pěkného. Jak Lyssa, patronka šíleného vzteku, tak rabies, latinsky vzteklý, počeštěno rabiát, jsou dvě jména pro infekci, proti níž je naše imunita bezmocná…

Vzteklina je s velkým odstupem nejnebezpečnější virová infekce, kterou se člověk může nakazit. Účinná léčba neexistuje, a jakmile se nemoc projeví, skončí zcela jistě smrtí. A čas, který pak zbývá, je velmi krátký, obvykle jen 2 až 6 dní.

Fascinující je také způsob, jakým vir postupuje a jak dosáhne toho, že naše imunita, po mozku druhý nejkomplikovanější systém organizmu, je proti němu bezmocná. Jeho metoda je přitom jednoduchá.

Dokáže se skrývat tak, že ho imunita vůbec nezaznamená, ačkoli se od nákazy až po první příznaky nemoci pohybuje v těle už celé týdny, někdy dokonce měsíce.

Nenápadně přímo k cíli

Při své neobvyklé úspěšnosti je přitom vzteklina i na vir zkonstruovaná mimořádně jednoduše. Viry existují jako pouhé genetické programy, oproti bakteriím nemají vlastní buňku, a tak si musí najít hostitele, aby mohly „ožít“ a množit se.

I na tuto koncepci je ovšem vir vztekliny pozoruhodně úsporný. Obsahuje pouhých pět genů, což znamená, že má stavební plány jen na pět proteinů. S těmi si ale velmi dobře vystačí, protože jsou navržené naprosto přesně pro jeho rafinovanou strategii šíření.

Dávají mu schopnost obelstít imunitní systém, nerušeně proniknout až k mozku, tam se pomnožit a vyvolat stavy agresivního šílenství, aby se mohl pokousáním šířit na další oběť.

I pokousání je chytrá a nezbytná cesta přenosu, protože vir se potřebuje co nejrychleji dostat k nejbližšímu neuronu, než ho zaznamená imunitní systém.

Využívá synapse

Aby nevzbudil pozornost hlídkujících imunitních buněk, nevstupuje do neuronů násilně. Chytře využívá synapse, tedy místa, kde si nervové buňky předávají chemické signály.

Předpokládá se, že dokáže vklouznout do výběžku neuronu právě přes receptory pro tyto signály. Jakmile se mu to podaří, má za sebou první podstatné vítězství – je ukrytý před imunitními buňkami.

Stojí ale před další výzvou.

Je teprve na počátku cesty, protože se z okraje výběžku potřebuje dostat do těla neuronu, aby mohl využít buněčný aparát k pomnožení. Jenže delší výběžky neuronů čili axony mohou měřit i více než 1 m.

Vir je na to připravený, náročný přesun umí zvládnout za pomoci geniálně jednoduché lsti. Dokáže využít přirozené mechanizmy buňky a putovat axonálním transportem. To jsou dráhy vytvořené vlákny cytoskeletu, které plní dva účely.

Vlákna či mikrotubuly, jak se jim říká, dávají dlouhému axonu tvarovou stabilitu a současně slouží k vnitrobuněčnému transportu.

Ten zajišťují dyneinové motory /molekulové motory), složité struktury, které na pohled připomínají kráčející nohy pohybující se po mikrotubulech.

Vir dokáže působením jednoho ze svých pěti proteinů přimět dyneinový motor, komplex nesrovnatelně složitější, než je sám, aby ho naložil a odnesl do těla nervové buňky. Postup je to pomalý, odhaduje se na 5 až 10 cm za den, ale vir vztekliny nespěchá.

Obrana nefunguje

Jakmile se vir začne v těle neuronu množit, zahájí další strategii, aby zůstal neviditelný. Zabrání buňce, aby o jeho přítomnosti informovala. Dokáže vypnout běžné mechanismy zdravotní prevence buňky i její volání o pomoc.

Buňka napadená virem totiž není zcela bezmocná. Začne produkovat obrovské množství signálních molekul interferonů, které spouštějí alarm. Pomoci mají jak buňce samotné, tak celému organismu, protože brání šíření infekce.

Masivní příliv interferonů upozorní imunitní buňky hlídkující v okolí, že se s buňkou něco děje. Současně interferony zasahují přímo v napadené buňce.

Sníží v ní produkci proteinů, což zbrzdí množení viru, a naopak podpoří mohutnější prezentaci ukázek virových proteinů na povrchu buňky. To je už zmíněná zdravotní prevence, kterou neustále buňky provádějí.

Vynášejí na svůj povrch náhodné vzorky proteinů ze svého nitra. Imunitní buňky je kontrolují, a když narazí na cizorodý nebo poškozený element, buňce nařídí, aby spustila proces sebezničení a chránila tak organismus před viry nebo zhoubným bujením.

Proto interferony tento proces zesilují, aby imunita co nejdříve infekci zaznamenala.

Jenže u vztekliny nic z toho to nefunguje – se svými pouhými pěti geny vir produkci interferonů zablokuje a může se nepozorovaně množit.

Invaze pokračuje

Nenápadně se vzteklina chová, také když opouští buňku. Na rozdíl od jiných virových původců nemocí ji nezničí. To by totiž okamžitě vyvolalo imunitní poplach. Lyssa se místo toho tiše krade k sousednímu neuronu s cílem dostat se k mozku.

Což jí trvá týdny nebo měsíce, ve vzácných případech i déle než rok. Imunitní systém zaznamená, že se něco děje, až ve chvíli, kdy už je definitivně pozdě. Vir se dostal, kam potřeboval, infikoval míchu a mozkový kmen a přestal se skrývat.

Imunita zareaguje útokem T lymfocytů, což by v případě každé jiné virózy znamenalo zásadní obrat a likvidaci infekce. Ne tak u vztekliny, protože vir má připravenou ještě jednu zákeřnou fintu.

Proti imunitě využije speciální výsadu mozkových buněk. Aby totiž těžké zbraně imunity nenapáchaly v choulostivé nervové tkáni obtížně opravitelné škody, mají hlavní slovo neurony. Útočícím lymfocytům mohou nařídit, aby se samy zničily.

Tuto pojistku, zajišťující ochranu mozku, dokáže vir vztekliny dokonale využít. Napadené neurony ovládne natolik, že skutečně vydají příkaz, aby se T lymfocyty zničily.

A tak první a poslední obranná akce končí dřív, než skutečně začne, a vir může nerušeně zaplavit mozkový kmen.

Konec schovávané

Teprve teď se ukáží první projevy nemoci. Na záchranu je přesto pozdě, už v tuto chvíli je smrt neodvratná. Při milosrdnějším průběhu nemoci může být nakažený spavý nebo přímo ztratit vědomí a upadnout do kómatu, z nějž není probuzení.

Pokud zůstane při vědomí, postihnou ho trýznivé potíže. Halucinace, záchvaty zuřivého vzteku, opakované ztráty vědomí, přecitlivělost na zvuky a světlo, křeče. Nejkurióznějším příznakem, který postihuje asi polovinu nakažených, je panický strach z vody.

Fobie je tak silná, že i pouhý zvuk tekoucí vody nebo zmínka o pití může vyvolat záchvat křečí. Nemocný se nedokáže napít ani při sebevětší žízni. A kdyby to zkusil, udusil by se. Infikovaný mozkový kmen totiž kontroluje i reflexy jako polykání.

Nemocný by tedy vodu v ústech nedokázal polknout. Jako další speciality vztekliny, i tato zvláštnost hraje viru do karet. Potřebuje totiž zajistit, aby se v ústech hromadily sliny.

Jakmile se totiž dostal do mozku, obrací svoji cestu a  vydává se k okrajovým částem těla a nejsilněji do slinných žláz v ústech nebo v tlamě zvířat. Tam už jen čeká na správnou příležitost, kdy jeho nositel pokouše další oběť.

Proto se sliny hromadí v ústech a oběť, poháněná šíleným vztekem, je nedokáže spolknout. U lidí ale není známý ani jeden případ, kdy by nemocný někoho pokousal.

Záhada na konec

Přestože je při vzteklině úmrtnost prakticky 100%, není dosud uspokojivě vysvětleno, jak vlastně zabíjí. Na mozku, který napadá, totiž poškození není patrné vůbec nebo jen slabě.

Proto se předpokládá se, že vzteklina neurony neničí, ale vytváří chaos v přenosu signálů. Komunikace je základní předpoklad činnosti mozku, pokud by selhala, mozek by přestal fungovat.

Stav samozřejmě komplikuje encefalitida čili otok mozku jako následek imunitní reakce. Léčba může jen mírnit příznaky, ale jak začnou selhávat orgány, nezmůže už nic. Jedinou šancí na záchranu je ta, kterou svým zvláštně pomalým postupem dává sám virus.

Je to očkování, které stačí podat po pokousání, i tak má organismus dost času vybudovat si ochranu a nemoc zastavit. Mimochodem, právě očkování proti vzteklině patří k vůbec nejstarším, které lidstvo používá.

Lenka Korandová