Proslulá kniha Eduarda Štorcha líčí lovce mamutů jako srstí porostlé primitivní divochy, kteří se dorozumívali skřeky a posunky. Byli ale takoví doopravdy? Co o nich víme dnes? 

Asi vás překvapí, že lovci mamutů ve skutečnosti vypadali docela „moderně“, jako dnešní lidé. Velmi krásně a nápaditě se odívali a zdobili.

Kožené oděvy si pošívali korálky a ulitami (na jednom oděvu jich mohlo být i několik tisíc) nebo je zdobili dekorativními pásky, řemínky nebo kožešinou. I jejich účesy byly velmi rozmanité. Dokládají to sošky, které se z té doby dochovaly.

Mají totiž často copy nebo jednoduché či složitěji zapletené drdoly. Někdy mají zase krátký sestřih nebo dlouhé vlnité vlasy.

Kde lovci mamutů žili?

Legendární lovci mamutů žili před 27 000 až 23 000 lety, a to na území dnešní moravské Pálavy, Polska a severního Rakouska. Skutečným centrem této kultury byla přitom Morava.

Do dalších oblastí (včetně české kotliny) se začali přemisťovat až ve chvíli, kdy se na Moravě kvůli ochlazení klimatu už nemohli všichni uživit.

A tak mezi nejvýznamnější archeologické lokality dokládající tuto kulturu dnes patří Dolní Věstonice (odkud pochází slavná Věstonická venuše), Předmostí u Přerova a Pavlov, který dal i této pravěké kultuře název („pavlovien“).

Mluvili a vypadali jako my

Proč o nich tedy Eduard Štorch psal jako o primitivních divoších? „Badatelé si je před sto lety představovali jako zatím ne zcela hotové lidi, kteří neuměli ani pořádně mluvit, a tak se dorozumívali hlavně skřeky a posunky.

Na základě poznatků etnografie a studia života přírodních národů dnes víme, že to tak nemohlo být,“ říká archeolog Petr Šída. „Vzhledem k tomu, jak byla bohatá jejich hmotná kultura, ta duchovní musela být ještě bohatší.

To znamená, že tehdejší lidé určitě mluvili a vypadali stejně jako my, jen neměli takové technické prostředky.“

Nejlepší lovci na světě

Z nálezů koster v Dolních Věstonicích nebo Předmostí je patrné, že tehdejší muži dorůstali do výšky 180 centimetrů, takže to byli chlapi jako hory. Navíc podle všeho byli jedněmi z nejlepších lovců na světě.

Jejich zuby totiž prozrazují, že nikdy netrpěli hladem. Vyráběli si i velmi účinné a spolehlivé zbraně, jejichž konstrukce navíc prozrazují velkou řemeslnou zručnost.

Dokázali například chemicky změkčit a narovnat mamutí kel a vyrobit z něj kopí dlouhé dva metry. Zároveň museli být úspěšnými stopaři – museli umět zvíře vypátrat a přiblížit se k němu na minimální vzdálenost.

A pak už jen stačilo vystřelit šíp s pilkovitým hrotem. Je třeba dodat, že takto byla ale lovena menší a středně velká zvířata, jako jsou zajíci, polární lišky nebo vlci.

Na ulovení větších zvířat, jako jelenů, sobů, bizonů a mamutů, se používaly hroty ze slonoviny či z kamene.

Mamutí mládě má jemné masíčko

To, co pavlovienci lovili často, byli mamuti. Ale pozor! Dospělého jedince zdolávali jen vzácně, raději měli mamutí mláďata. Jednak bylo snazší a méně nebezpečné je zabít, jednak jejich maso bylo daleko jemnější a měkčí. A i přes menší vzrůst mláďat ho byl vždy dostatek!

Jako rána střelnou zbraní

Na lov mamutů si pak lidé vyráběli speciální zbraně – kopí s dlouhým a v průřezu kulatým hrotem. Takový hrot totiž pronikl hluboko do těla zvířete, a jak těžká násada zbraně klesala k zemi, hrot zvířeti vážně potrhal vnitřní orgány.

Ačkoli byl tedy průnik zbraně do těla velmi úzký, způsobil rozsáhlá zranění (podobná těm, jaká dokáže způsobit střelná zbraň), a zvíře tak vykrvácelo a zahynulo velice rychle. (Poznámka:

Tento způsob lovu však pavlovienci nevynalezli, praktikoval se již půl milionu let.)

Lovci mamutů, nebo zajíců?

Uloveného mamuta pak lovci dokázali využít stoprocentně. Zvlášť kly byly vhodným materiálem pro zhotovování sošek, ozdob a nejrůznějších nástrojů. Z tohoto materiálu se dochovaly i jehly, kuchyňské náčiní, zbraně či kolíky.

Na druhou stranu archeologové podle kosterních pozůstatků zjistili, že pavlovienci vůbec nejčastěji lovili malá zvířata, jako zajíce a lišky. Proto se jim v odborných kruzích někdy říká i „lovci zajíců“.

Jak bydleli

Z gravettienu, období kultury pavlovských lovců, se dochovala veliká sídliště, třeba stopy po několika chatách, které zřejmě vytvářely tábor. Chaty měly průměr kolem pěti metrů a žilo v nich asi 3–10 lidí.

Počítáme-li, že v jednom táboře mohlo takových chat být i deset, dostáváme se ke zjištění, takto pohromadě mohla žít až stovka lidí.

Dále je zajímavé, že i když nás od nich dělí asi 25 000 let, v davu lidí bychom si jich v dnešním oblečení pravděpodobně ani nevšimli. Jak dokládají kosterní nálezy, jejich tělesné proporce byly velice blízké těm našim.

Ještě přesnější představu pak máme o tom, jak se oblékali (z dochovaných sošek, portrétů apod.). Představa, že chodili odění velmi spoře, je přitom zcela mylná.

Vždyť oděv musel v první řadě plnit ryze praktickou funkci, tedy chránit svého nositele před krutým pravěkým podnebím! A o tom, že měl i svou estetickou funkci, jsme podrobně psali již výše.

Divoši, nebo inteligenti?

Lovci v románu Eduarda Štorcha mají problém mluvit i počítat. Jejich rozhovory večer končí, protože kvůli tmě již nevidí posunky toho druhého. Neumějí ani rozdělat oheň. Tyto představy jsou dnes již překonány.

Je téměř jisté, že kolem táborových ohňů muselo být každý večer velmi živo. A i když Štorch nechává své lovce bojovat s nepřátelskými skupinami, my tyto vzájemné konflikty nepředpokládáme. Při tehdejší hustotě populace by totiž byly zbytečné. Lovci byli tehdy spíše rádi, když potkali někoho, s kým si mohou popovídat.