UM 006 na sobě má modré tričko se stojatým límečkem a ladící kalhoty. S maskou na obličeji a bílou bavlněnou kapucí vypadá, jako by chtěl vykrást banku. Ve skutečnosti ho čeká autohavárie. Je mu to ale jedno – mrtvý už je.

Když ještě žil, měl UM 006 jistě nějaké elegantnější jméno. Své tělo ale před smrtí daroval k vědeckým účelům. Teď se jeho ostatky vezou po boku ostatních mrtvol, díky kterým noví zemřelí tak rychle nepřibývají.

„Díky testům se skutečnými lidskými těly známe limity pro roztříštění lebky, proražení hrudníku nebo rozdrcení kolen,“ říká žurnalistka Mary Roachová. Výhoda mrtvoly oproti figuríně není jen v tom, že je levná a všude jich je dost.

Kdysi živá tkáň je v mnohém lepší než tkáň syntetická, která člověkem nikdy nebývala.

Necítím bolest, necítím nic

V polovině minulého století automobiloví výrobci prohlašují, že je to sice smutné, dopravní nehody ale byly, jsou a budou pro křehkou lidskou schránku vždy smrtelné. O 50 let později lidé jezdí, bourají a přežívají i havárie na dálnicích.

A to jen díky tomu, že si za ně předtím někdo zlámal kosti na nárazových trenažérech. Za účelem odhalení limitů lidského těla se mladý profesor Lawrence Patrick (1920–2006) osobně účastní stovek podobných simulovaných nárazů.

„Jsem živá testovací figurína,“ říká o sobě, když si drtí kolena o železné sloupky. Zároveň sní o těle, které by žádnou bolest necítilo. Začne proto bezvládná těla shazovat prázdnou výtahovou šachtou na kovový plát.

Za volant je usadí až později. A testy ukážou, že pokud je pečlivě zabalen, vydrží toho člověk překvapivě hodně.

Kosti praskají, krev nestříká

Původní automobily jezdí bez jakékoliv bariéry mezi řidičem a vším ostatním, co by mu mohlo přelítnout přes nos. S prvními prototypy čelního skla ovšem přijdou i hrůzostrašná zranění. Zahřívacím úkolem mrtvých za volantem se proto stane narážet hlavou do různých materiálů a sledovat, co to s lebkou udělá.

Druhým kritickým problémem během nehody jsou poranění hrudníku. Ještě před bezpečnostními pásy je volant vůbec nejsmrtonosnějším předmětem v interiéru auta. Tělo nárazem vymrštěné kupředu se kolem něj uzavře jako deštník.

„Díky mrtvým víme, že hrudní koš může být stlačen až 7 cm, než dojde k poranění toho měkkého a vlhkého, co chrání,“ říká Roachová. Postupně se zkušebním mrtvolám drtí všechno od hrtanu po čéšku a údaje se pečlivě zaznamenávají.

Nevýhody mrtvol

I tak užitečný nástroj má ovšem své „mouchy“. V mrtvých plicích a cévách například chybí krevní tlak, který hraje při havárii důležitou úlohu. Z větší části se také jedná o staré lidi, jejichž kosti jsou křehké a snáze se lámou.

Výsledky pak mohou být zkreslené. Nelze opomenou ani citlivé téma etiky. Faktem ale zůstává, vší moderní kontroverzi navzdory, že jen díky pokusům s těly mají auta povinné bezpečnostní pásy a airbagy.

Ač to mnoho automobilek nepřizná, mrtví lidé jsou k havarijním testům používáni částečně dodnes. „I když máme velmi dobré matematické modely, stále jsme nedosáhli na úroveň lidí,“ říká bývalá vývojářka Fordu Priya Prasadová.