Po ulici jde žena. Vlní se v bocích, svůdné pohyby vábí muže. „Upalte ji, je to čarodějnice!“ ozývá se z úst amerických puritánů. Svůdnice má smůlu. Porušila podpatkový zákon, který zakazuje nošení tzv. jehel, jež jsou brány za nástroj ďáblův.
Leží vám ve skříni a možná si někdy říkáte, jak někoho napadlo uštrykovat ponožky nebo punčocháče. Zima trápí lidi už odnepaměti.
Hrobky Egypťanů ze 3. století jen dokazují, že naši prapředci si pod kalhoty ještě navlékají různé kusy látek, aby jim nebyla zima. Základ punčochám doslova vplete někdo, od koho byste to nečekali. William Lee (1563–1614) je anglický duchovní.
Baví ho ovšem i vynalézaní. V roce 1589 sestaví první pletací stroj na punčochy.
Vynalezne podprsenku Češka?
Dámy své vnady krotí už odnepaměti. Bohyně krásy v antice pod splývavou řízou drží vnady na uzdě s pomocí látek. Z let 1440–1485 pochází však sofistikovanější kusy oděvu z látky a krajky, najdou se u rakouského zámku Lengberg.
Předchůdcem podprsenek je korzet, jeho podobu v roce 1893 minimalizuje Američanka Marie Tucek Krejci (1872–1942), rodačka ze Sedlecka. Patent na podprsenky ale nakonec v roce 1913 získá Američanka Mary Phelps Jacobová (1891–1970).
Lodičky pro nožky krále
Už ve středověku pánové nosí jezdecké boty na podpatku, protože zejména těm z tzv. lepší společnosti dodává výška větší vážnost.
Těžká obuv není ale pohodlná, francouzský panovník Ludvík XIV. (1638–1715) proto obuvníkům zadává, aby mu zhotovili pohodlné střevíčky. Botky začnou nosit i ženy, v 18. století tato obuv ale dráždí puritány. Proto vzniká tzv.
podpatkový zákon, který zakazuje nošení „díla ďáblova“. Která žena nařízení poruší, je upálena na hranici jako čarodějnice.
Když Coco ušmikne stud
Tzv. malé černé. Šaty v temné barvě, nejčastěji v délce ke kolenům. První náznak těchto šatů nosí už britská královna Viktorie (1819–1901), která je obleče jako smuteční oděv po smrti svého muže Alberta (1819–1861).
Nadčasovou klasiku objeví v roce 1926 průkopnická návrhářka Coco Chanel (1883–1971), která vezme puritánsky střižené šaty dlouhé až na zem, a prostě jen zkrátí jejich délku. Malé černé tehdy dostanou i pojmenování, říká se jim The Ford.
První džínovina? Možná z Bruntálu
Němec Levi Strauss (1829–1902) pozoruje kopáče při kutání během zlaté horečky.
Chce jim vyrobit montérky.
Vezme janovskou celtovinu. Italskému městu Janov říkají Francouzi Gênes, odtud je výslovnost „džíns“. Strauss sežene látku jistého amerického obchodníka. Ten ji zase koupí na světové výstavě ve Vídni od chlapíka z Čech.
Gustav Marburg (1844–1921) je majitel textilky v Bruntále a při tkaní poruší běžný postup, kdy pak neví, co s příliš hrubou látku dělat, tak se jí chce zbavit.
Noblesní kousek od žoldáků
Je rok 1635 a v Evropě zuří Třicetiletá válka. Do Francie tehdy přijíždí na pomoc chorvatská posila. V kolébce módy zaujmou cizí vojáci ihned pozornost. Kolem krku mají totiž elegantně uvázané šátky.
V ulicích Paříže se postupně rozmůže tento trend, módeman Ludvík XIV. se tehdy jako sedmiletý nenechá zahanbit a nosí pečlivě upravenou vázanku. Francouzi vzdají hold těm, kteří módu přinesou a vázance říkají „la Croate“, v překladu Chorvat. Postupně se doplňku začne říkat „la cravatte“.
