Skip to content

Hrozil kvůli tresčím válkám rozpad NATO?

Britská rybářská loď vesele korzuje oceánem a síť v závěsu se mezitím plní rybami. „To bude výlov!“ mnou si námořníci ruce, když v tom těsně za jejich zádí profrčí islandské plavidlo a podmořskou kotvou jim lano se sítí přesekne.

Celodenní práce tímto je v tahu. Spory o vytyčení teritoriálních vod mezi Velkou Británií a Islandem se řeší až v Bílém domě.

Jako zápas Davida s Goliášem působí série několika střetnutí, které v 50. až 70. letech 20. století vypuknou mezi Velkou Británií a Islandem. Britům se nelíbí, že si Islanďané, jejichž ekonomika je z velké části vázána právě na rybolov, za účelem vyšších zisků posunuli hranici svých výsostných vod dále od břehu.

Treska obecná může dorůstat až délky dvou metrů a hmotnosti 90 kg.

Když vláda v Reykjavíku v roce 1952 pohne s hraniční čarou poprvé, Londýn na to zareaguje zákazem plavby islandských lodí do svých vod a současně jim zamezí kotvit v britských přístavech. Když Londýn svůj bojkot o čtyři roky později zruší, Island před ním překvapivě stojí silnější než kdy předtím.

Embargo na dovoz do Británie totiž paradoxně přinutilo podniky k inovaci a přeorientování se na jiné trhy, a to včetně USA a Sovětského svazu. V bující studené válce se Island stává nepředvídatelným.

Kam až je pro prosazení svých národních zájmů ochoten zajít?

Islanďané narušují výlovy britských rybářů speciální podmořskou kotvou.

Ochrana ryb, nebo zisk?

První tresčí válka začíná v září 1958, kdy Reykjavík rozšiřuje své výsostné vody ze 4 na 12 námořních mil (asi 22 km). „Cíle byly dvojího typu. Zaprvé bylo třeba bránit úplnému vyčerpání zásob ryb v moři a zadruhé expanzí si Islanďané v této bohaté oblasti vytvořili monopol,“ vysvětluje islandský profesor Guðmundur Hálfdánarson (*1956). Londýn odmítá tento krok uznat a do oblasti posílá válečné loďstvo, které má za úkol chránit britské rybáře lovící v úrodných vodách kolem Islandu. Netrvá to proto dlouho, než začne docházet k prvním ostřejším střetům.

Rybářské lodě s plavidla pobřežní hlídky do sebe úmyslně najíždějí. Islanďané dokonce jednu britskou loď obsadí a zajmou její posádku. První fáze konfliktu skončí v roce 1961 uznáním posunuté hranice výměnou za to, že v tomto pásmu budou moci britské lodě po tři roky lovit.

Britská válečná fregata Scylla se dostává do křížku s islandským plavidlem.

Jedna oběť

V 60. letech si Island projde ekonomickou recesí, jejíž důsledky si rozhodne vykompenzovat dalším rozšířením svého námořního teritoria. V září 1972 vláda oznámí, že zóna jejích vod nově sahá do vzdálenosti 50 námořních mil (asi 93 km) od pobřeží.

Opakuje se scénář z první tresčí války, ovšem tentokrát se věc neobejde bez oběti. Při srážce plavidla islandské pobřežní hlídky s britskou fregatou tragicky zemře islandský strojník. Zabije ho elektřina ze svářečky, která mu po nárazu spadne do vody v zaplavené komoře, kterou právě opravuje.

Vlády obou zemí se o rok později dohodnou na rozparcelování sporného území.

Šupinaté zlato. Rybolov je pro islandskou ekonomiku klíčovou záležitostí.

Vítěz je jasný

V roce 1975 krize dostoupí vrcholu, a to když Island vyhlásí nový limit – 200 námořních mil (340 km). Británie opět protestuje vysláním lodí a čeká, že ji zbylé západní země podpoří. Stane se ale opak, Islanďané totiž začnou vyhrožovat vystoupením z NATO a uzavřením americké základny v Keflavíku.

Američané proto Britům domluví, aby ustoupili. Malý Island se tak stává faktickým vítězem tresčích válek. Během nich protáhl své pobřežní vody 50násobně!

Foto: Wikimedia Commons, Nationalgeographic.org, Independent.co.uk
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Konflikty
Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články