Časně ráno 22. září 1914 zavládne nad Severním mořem konečně trochu lepší počasí. Vody kolem Broad Fourteens v jižní části moře střeží před Němci tři britské pancéřové křižníky. Nejsou to kdovíjaké technické zázraky, spíše naopak. Ani jejich posádky netvoří zkušení námořníci, ale britští záložníci.
Admiralita si je příliš jistá, že jim nehrozí vážnější nebezpečí. Hladina moře je klidná. Po nepříteli není ani památky. To, z čeho Britové mají skutečně strach, jsou moderní německé lodě, ponorkám nevěnují větší pozornost. Jenže teď se jedna, konkrétně U-9, nenápadně přiblíží k hlídkujícím plavidlům.
Hodina smrti
Přesně v 6.20 hodin německá ponorka vypálí první torpédo. Cíl nemine. Během půl hodiny jde křižník Aboukir ke dnu. Jeho kapitán se mylně domníval, že loď najela na minu.
Poklopu ponorky si všimne až druhé z britských plavidel, spěchající potápějícímu se Aboukiru na pomoc.
To už na něj ale směřují další dvě německá torpéda. Ponorka nakonec potopí všechny tři britské lodě. Stačí jí na to pouhá hodina. Smrt ve vlnách nachází přibližně 1450 osob. Britská veřejnost je v šoku. Admiralita si snůškou lží v tisku marně snaží zachovat tvář…
Výmysly pro tisk
„Anglické noviny psaly, že křižníky napadla celá flotila německých ponorek a že se tato flotila kryla holandskou vlajkou. To je holý nesmysl.
U-9 byla jedinou ponorkou v tom místě a měla vlajku jako vždy – vlajku německého námořnictva,“ trvá na svém triumfu kapitán U-9 Otto Weddigen (1882–1915).
„I když litujeme velkých ztrát, je třeba si připustit, že tento incident je pro nás užitečný jako varování,“ poznamenává si o dva dny později do svého deníku jeden z britských námořních velitelů Dudley Pound (1877–1943).
Německo má ve chvíli vypuknutí první světové války k dispozici 18 ne příliš dobře vybavených ponorek.
Incident u Broad Fourteens však otevírá velení císařského námořnictva oči a investuje se do výstavby nových strojů.
Gentlemanství nefunguje
„Povedeme neomezenou ponorkovou válku,“ prosazuje architekt německého válečného loďstva, velkoadmirál Alfred von Tirpitz (1849–1930). Navzdory všem mezinárodním úmluvám dává velitelům ponorek zelenou, aby bez varování útočili na obchodní lodě.
Ano, to je ten pravý způsob, jak Velkou Británii vyřadit z války. Ostrovní království je závislé na dovozu potravin i materiálů pro zbrojní průmysl.
„Pokud by naše ponorky byly schopny každý měsíc potopit 600 000 tun obchodního nákladu, bude Británie nucena kapitulovat,“ shodují se němečtí námořní odborníci. V průběhu roku 1917 se jejich předpověď málem naplní.
„Jestli se nenajde řešení ponorkové hrozby, bude Británie někdy v prosinci žádat o mír,“ varuje tehdy První lord admirality John Jollicoe (1859–1935). Nakonec se tak samozřejmě nestane…