V dobách římského království a republiky se manželství týká jenom patricijů. Už v polovině 5. století př. n. l. ale Římané považují oficiální svazek muže a ženy za nutné zlo.

Římankám se nelíbí jejich podřízené postavení vůči mužům a brzy najdou sílu se jim postavit.

Politik Cato starší píše: „Všechny národy rozkazují svým ženám, my rozkazujeme národům, ale naše ženy rozkazují nám.“

Na počátku římského císařství roku 31 př. n. l. už si ženy mohou dovolit chování, které by jejich prababičky považovaly za nepřípustné. Vydejme se ale ještě o asi 200 let zpátky. Na konci 3. století př. n. l.

jdeme na návštěvu k urozenému Římanovi Luciovi. Právě oženil svého syna Quinta. Novomanželka Valeria přichází do manželství jako panna.

Sex s manželem je pro ni povinností, která není v rozporu s pudicitií (uznávaný kodex mravnosti). Valerie je vlastně celý život nezletilá. Nejdřív je podřízená svému otci, kterého později vystřídá manžel. Musí se chovat bezúhonně, jak to od ní vyžadují zákony pod trestem smrti!

Lucretie, její vzor

Valeria je cudná. Řídí se příkladem Lucretie (asi †508 př. n. l.), kterou když zneuctí Sextus Tarquinius, syn krále Tarquinia Superba, ona neváhá a spáchá sebevraždu.

Cítí, že by se jinak svému manželovi Tarquiniu Collatinovi nemohla podívat do očí. Novomanželka Valeria čeká na svého muže a přede vlnu. Předení je vzorem ctnosti a tou nejlepší vizitkou vdané ženy. Na náhrobních kamenech v Římě si můžeme přečíst: „Byla počestná, držela se doma, předla vlnu“.

Přes den dámou, večer děvkou

Žena se neobnažuje ani před manželem! Tento zvyk přetrvá hodně dlouho. Ještě básník Horatius (65 – 8 př. n. l.) píše: „Jaké má krásné nohy a ramena! Naproti tomu hubený zadek, hruď sraženou, dlouhatánské nohy.

Nemůžeš na ctnostné paní nic spatřit krom tváře.“ I v nejintimnějších chvílích je žena zahalená a muže to rozčiluje.

Martialis (40/43 – 102 n. l.), autor epigramů, říká: „Ženo, buď přivykneš tomu, co já chci, anebo táhni. Mám rád dlouhá posezení s vínem, ty piješ jen vodu a hned opouštíš stůl.

Ráda to děláš potmě, já mám raději světlo.“ Líčení svých stesků končí slovy: „Mně nevadí, že přes den budeš cudnou Lucretií, ale večer chci doma kurvu z Korintu.“

Smrt je vysvobozením

Někdo má v manželství štěstí, někdo ne.

Se svým názorem se netají censor Caecilius Macedonicus (207 – 115 př. n. l.), který poznamenává: „Kdybychom mohli žít bez manželky, ušetřili bychom si ten pramen neštěstí.“

Politik Cicero (106 – 43 př. n. l.) svému švagrovi Hirtiovi rovnou říká, že si jeho sestru nevezme, „protože není možné se současně věnovat manželce a filozofii.“

Někdy neplatí ani heslo „o mrtvých jen dobře.“ Pokud byla manželka hádavá dračice, vdovec si po její smrti oddychl. Upřímný muž nechá na náhrobek své ženy klidně vyrýt: „V den její smrti jsem vyjádřil vděk bohům i lidem.“