„Netrhejte je,“ okřikne v roce 1836 zahradník dvanáctiletého kluka . „Jsou to drahé květiny, pocházejí z obrovské dálky, nesmíte je ničit,“ rozčílí se. Benedikt se na děčínském panství hraběte Františka Antonína Thuna (1786 – 1873) učí zahradníkem.  

„Tak nádherné vůně, tvar i barva,“ zasní se v teple skleníku svého zaměstanavatele Benedikt Roezl (1824 – 1885) a přitom drží exotický květ tak pevně, až se ulomí.

Právě utrhl velkou vzácnost – orchidej, skvost, který se v Evropě poprvé objevuje v 18. století. Dováží se z Ameriky a nikdo nemá s jeho pěstováním žádné zkušenosti.

Rostliny, kterým se nějakým zázrakem podaří přežít dlouhou cestu, většinou dorazí pěstitelské pokusy neznalců. „Chtěl bych se alespoň jednou podívat tam, kde rostou volně v přírodě,“ zatouží Benedikt.

Uběhne ale ještě spousta let, než se mu podaří udělat první krok k uskutečnění svého snu. V roce 1846 získává zaměstnání v zahradnictví Louise van Houtteho v belgickém Gentu.

Díky svým úžasným znalostem a energii se rychle stává vrchním zahradníkem tropických skleníků a později dokonce vede celé zahradnictví. Úměrně s pěstitelskými úspěchy rostou i jeho ambice. Gent je mu malý, rád by se podíval do Ameriky za milovanými orchidejemi.

1. března 1855 konečně vyplouvá z holandského přístavu Vlissingen přes oceán. S sebou si přibalí i sazenice různých rostlin. „V Americe je budu pěstovat a prodávat, tím si vydělám na cestování,“ myslí si. Všechno ale dopadne trochu jinak. 

Podnikavý konstruktér 

Jedinou rostlinou, jež přežije nepříznivé podmínky na lodi, je ramie (tropická rostlina podobná kopřivě, pěstuje se kvůli lýkovému vláknu), pocházející z Asie. První Benediktovou zastávkou je americké město New Orleans, kde se ale zdrží jenom několik dní a pokračuje dál do Mexika.

Podnikavost má v krvi a ve zdejším přístavu Sontekomapán postupně skupuje plantáže a pěstuje na nich ramii. Podaří se mu dokonce vymyslet stroj, s jehož pomocí ji zpracovává na lýko. Tehdy ovšem netuší, o co díky novému zařízení přijde. 

Zůstane bez ruky 

Když v roce 1868 doputuje až do kubánské Havany, zdejší plantážníci ho na výstavě žádají, aby předvedl svůj vynález. „Bylo by možné s jeho pomocí zpracovávat i rostliny Agave?“ ptají se ho všetečně. „Vyzkouším to,“ slíbí jim odvážně.

Jenže to neměl dělat… S listem rostliny stroj vtáhne i jeho levou ruku. Zranění je velké, všude je krev a zbývá proto jediné řešení – amputace. Roezl se léčí v Havaně a hlavou se mu honí černé myšlenky.

„Neměl bych se raději vrátit zpátky do Čech?“ ptá se sám sebe. „Ne, zůstanu tady. Nebudu se ale plést do věcí, kterým nerozumím a budu jenom sbírat rostliny,“ rozhodne se nakonec po dlouhých úvahách. Vrací se zpátky do mexického Sontekomapánu.a vyráží na další cesty. 

Těžký život sběratele 

Pokud je někdo přesvědčen, že toulky neznámou krajinou jsou procházkou růžovou zahradou, plete se.

„Postavení a život sběratelů rostlin v tropických krajinách jest velmi namáhavý, obtížný a nevděčný, a mýlí se velmi, kdo myslí, že třeba jen rukou sáhnouti a zvednouti rostlinu novou až dosud neznámou,“ píše Roezl. Je ale neúnavný a nezdary ho neodradí.

„Tak jako hledající zlato v Kalifornii marně často celé pole prochází, podobně musí také sběratel rostlin často celý prales projíti, hladem a žízní trápen, než konečně cennou, krásnou rostlinu nalezne,“ dodává.

Statečnost, s jakou se sám pouští do tropických krajin, je obdivuhodná. Jednou ovšem na ni málem doplatí. Putuje Mexikem, když se před ním najednou vynoří skupina banditů. 

Bláznům nůž nepatří 

„Ruce vzhůru,“ vykřikne jejich velitel a míří na něj pistolí. Banda se vrhne na jeho zavazadla a všechno mu sebere. „Nic cenného nemám, jenom sbírám květiny,“ vysvětluje Benedikt, když si bandité zklamaně prohlédnou kořist. Žádné peníze ani zlato nenašli.

„Nechte ho a vraťte mu ty kytky. Je to blázen,“ pobídne velitel skupiny ostatní. Pověrčiví Mexičané totiž bláznům neubližují. „Tvůj nůž si ale necháme,“ usoudí bandita.

Mezi nástrahy, které Roezlovi v tropech hrozily, ale patřilo i uštknutí hadem nebo oběšení od domorodců. Díky své neohroženosti všechny nepříjemnosti zvládne. Americkým kontinentem putuje až do roku 1875, teprve potom se vrací zpátky do Evropy.

Ani v Praze ale nezahálí a v roce 1880 zakládá zahradnický spolek Flora a stejnojmenný časopis. Jeho synovci zatím v Americe pokračují ve sbírání květin.