Prázdná cela, holé stěny, u jedné kavalec, u druhé ocelová toaleta. Na stropě bílé zářivky, které nikdy nezhasínají. Jste sami. Myšlenky jsou jedinou společností, kterou máte. Někdy letí jako blesk, někdy se točí a převracejí na místě celé dny.

Bezděčně těkáte očima po čemkoliv, na co by se dala soustředit pozornost. Jenže kolem nic není. Krom tančícího baseta v okrových šatech, který se vám představí jako Sebastian a s kterým občas mastíte kanastu.

Což je trochu divné, protože karty vám dozorci sebrali stejně jako všechno ostatní. Po šesti měsících už vám to divné nepřijde. Zhruba tak vypadá běžný den americké turistky Sarah Shourdové při jejím nedobrovolném pobytu v íránském vězení Evin.

Společně s jejími dvěma kamarády ji v roce 2009 zadrží na hranici Íránu a iráckého Kurdistánu vojenská hlídka a prohlásí je za špehy. Pak jde všechno rychle. Na samotce, téměř bez lidského kontaktu, stráví celkem 13 a půl měsíce. Zabavit se nemá čím.

Po týdnech bloumání začne vidět věci, o nichž ví, že nejsou skutečné. Slyší v prázdné cele kroky nebo něčí křik. Až při doteku hlídačovy ruky si uvědomí, že je její vlastní. A ani po návratu do reality není vysvobozena.

Trpí nespavostí, je napjatá, snadno se rozzuří nebo vyděsí a trpí záchvaty úzkosti. Někdy se na celé dny zamkne doma a nevychází. Boj s následky totální, více než roční izolace je dlouhý a tvrdý.

Nervy nejdřív, zdraví potom

Snad kromě nejzarytějších extrovertů potřebuje alespoň trochu samoty úplně každý. Ovšem čeho je moc, toho je příliš. Dlouhodobá absence lidského kontaktu je totiž podle vědeckých studií pro jedince škodlivá.

Delší dobu osamělí lidé mají vyšší tlak, stejně jako pravděpodobnost výskytu Alzheimerovy choroby a demence a jsou náchylnější k infekcím.

Kromě těchto symptomů provází už krátkodobý pobyt v izolovaném prostředí oslabení vizuální paměti, logického a verbálního myšlení anebo i prostého vnímání času.

V hlubinách

Italský jeskyňář a sociolog Maurizio Montalbini (1953–2009) zažije kouzlo samoty na vlastní kůži, když v roce 1993 sestoupí do podzemní kaverny poblíž italského města Pesaro. Stráví tam 366 dní v osamění.

Po návratu na povrch je přesvědčen, že jich uběhlo pouze 219. Čím to?

Mauriziovy spánkové cykly se jen během pobytu v konstantní tmě téměř zdvojnásobují – spí dvanáct hodin a aktivní je skoro 36. Dodnes neexistuje žádné podložené vysvětlení, proč se tak vlastně u lidí děje.

Zdá se však, že na vině není tolik odloučení samotné, jako spíš nedostatek stimulace.