„Pokud se jedná o naši ekonomiku, chtěl bych pro ni zajistit především, aby mohla vykročit na cestu stabilního rozvoje,“ zdůrazňuje Adolf Hitler německým průmyslníkům na schůzce v únoru 1933. Podnikatelská elita hltá každé slovo charismatického muže.
Vůdce přesně ví, kdy a jak si říct o podporu. Když dokončí poslední větu svého proslovu, místností se ozve nadšený potlesk.
Začátek února roku 1933 je pro německého nacistického vůdce Adolfa Hitlera (1889–1945) ve znamení kampaně na nadcházející volby. Čerstvě jmenovaný říšský kancléř věří, že mu přinesou velké vítězství. Jenže hezké řeči k vítězství nestačí, k tomu jsou potřeba i peníze na volební kampaň.
A ty nacistům povážlivě docházejí už v polovině února. Volby se přitom mají konat už v březnu 1933. Co teď? Masová propaganda vyžaduje investice a z členů NSDAP už se nedaří vyrazit další příspěvky.
Herman Göring (1893–1946), druhý muž v NSDAP po Hitlerovi a bankéř Hjalmar Schacht (1877–1970) sympatizující s nacisty, hledají možnosti, jak sehnat další finanční prostředky. Rovnice je jasná. Nacisté se neobejdou bez peněz velkých průmyslových magnátů.
Průmyslníci zase nezískají výhodné zakázky bez podpory největší vládní strany.
Jedničkou se stává zbrojní magnát Göring se proto nakonec rozhodne zprostředkovat setkání kapitánů německého průmyslu s Adolfem Hitlerem. Datum stanoví na 20. února 1933. Jako místo setkání vybere svoji rezidenci, reprezentativní berlínský palác, který náleží předsedovi Říšského sněmu.
Rozešle celkem 25 telegramů všem největším průmyslovým hráčům v Německu.
Prakticky všichni potvrdí účast. I ti, kteří zatím neměli s NSDAP nic společného, očekávají, že jim setkání přinese výhody. Věří, že konečně budou mít na dosah lukrativní státní zakázky. Když konečně v den D pozdě odpoledne dorazí do berlínského paláce, rozsazují se přísně podle moci a kapitálu, který představují.
Hráčem číslo jedna je výrobce zbraní Gustav Krupp (1870–1950). Hned za ním je v pořadí důležitosti Georg von Schnitzler (1884–1962) člen správní rady chemického koncernu I. G. Farben společně se dvěma řediteli svých závodů.
Přímé spojení s finančníky Už ve 2. polovině 20. let 20. století je členem dozorčí rady I.G.Farben hamburský bankéř Max Warburg (1867–1946). Jeho bratr Paul Warburg (1868–1932) patří mezi spoluzakladatele Federálního rezervního systému v USA a vzniká tu proto přímá vazba mezi chemickým gigantem a finančníky z Wall Street.
„Bez kapitálu, jenž dala Wall Street k dispozici, by nevznikl koncern I. G. Farben a téměř zcela jistě by nedošlo k uchopení moci Adolfem Hitlerem a k druhé světové válce,“ tvrdí sebejistě britský ekonom a historik Anthony C. Sutton (1925–2002). Na setkání dorazí i několik bankéřů, šéfů automobilek nebo textilek či železáren, včetně například Alberta Vöglera (1877–1945), ředitele Spojených oceláren. Jakmile skončí Hitler s proslovem, všichni tleskají.
Teprve teď ale přichází to nejdůležitější. Vstane Göring a přítomným vysvětlí, o co tady vlastně jde – financování volební kampaně.
Do kasy přitečou tři miliony marek „Můj příspěvek je milion marek,“ oznámí Krupp přítomným. Svým velkým příspěvkem Krupp navnadí i ostatní. Krátce po něm vstane i Schnitzler a za I. G. Farben nabídne 400 tisíc marek.
Kasa nacistické strany se utěšeně plní. Za odpoledne a večer do ní němečtí průmyslníci nasypou celkem 3 miliony říšských marek.
Propojení amerických peněz s německými nacisty, ke kterému dochází hlavně prostřednictvím chemického koncernu I. G. Farben ovšem nezůstane v utajení. Ve 30. letech 20. století si ho všímá i William Dodd (1869–1940), tehdejší americký velvyslanec v Berlíně.
Na německém vyzbrojování ale podílí i výrobce automobilů Henry Ford (1863–1947). Prostřednictvím své pobočky Ford Werke AB nechává svými s vozy vyzbrojit Wehrmacht.
Zločince čeká kriminál Většinu z amerických firem, které obchodují s nacisty, kontroluje banka J. P. Morgan z Wall Street. V seznamu společností, kde ovlivňují peněžní toky, nechybí například General Electric, General Motors nebo International Business Machines.
Obchodovat s Hitlerem nepřestávají ani tehdy, kdy USA vyhlašují v roce 1941 Německu válku.
V roce 1945 se ale karta obrací. Žalobci Mezinárodního tribunálu v Norimberku posílají k soudu i představitele I. G. Farben. Obviněný je Schnitzler a několik dalších lidí z vedení firmy. „Vztahy mezi I.G. Farben a nacisty byly daleko nad rámec technické nezbytnosti a byly zaměřeny na válku v každém ohledu,“ prohlašuje prokurátor Telford Taylor (1908–1998).
Schnitzler je 30. července 1948 odsouzen k odnětí svobody na pět let, nakonec si ale odsedí jenom rok. Od stíhání Kruppa ale Norimberský tribunál upustí, v té době už je senilní a nemocný.