Hitlerova hrůzovláda nezůstane bez odezvy. Jako mocný muž, dělající mnoha lidem ze života peklo, si může na čelo rovnou nakreslit terč. Ze zájemců o jeho likvidaci se vytvoří dlouhá fronta, která Vůdcovým osobním strážcům nedovolí nudit se.
Jaké je to být nejmilovanější a zároveň nejnenáviděnější muž široko daleko, ví Adolf Hitler až příliš dobře. V dobách své největší slávy se o život musí bát prakticky neustále. Zvlášť, když atentátníci jsou čím dál vynalézavější.
Kromě střelby a trhavin zkoušejí třeba kytici s ukrytým jedem, jindy plnicí pero s výbušninou. Z více než 40 vážných pokusů o jeho zabití ale nevyjde ani jeden. Neomezený vládce třetí říše jakoby uzavřel pakt s osudem, štěstím a náhodou. Přesto všechno, chránit ho není taková brnkačka, jak se zdá.
Loajalita a oddanost
To jsou vlastnosti, na které Hitler při výběru svých osobních strážců spoléhá především. A samozřejmě na nelítostnost. Takový je třeba Bruno Gesche (1905–1980), opilec a rváč, který by pro Vůdce vypustil duši.
V duchu hesla „škoda rány, která padne vedle“ se nebojí rozdávat pěsti v krvavých potyčkách s politickými protivníky během počátečních let Hitlerovy cesty k moci.
Postupně se probije až na post velitele SS-Begleitkommanda – Vůdcovy původně osmičlenné osobní stráže, ozbrojené pistolemi a samopaly, která ho chrání nepřetržitě ve třech osmihodinových směnách.
Mezi tisíci profesionálních policistů a příslušníků polovojenských jednotek, rovněž se starající o Vůdcovu bezpečnost, vypadá tato nekultivovaná gorila jako pěst na oko.
Hlavně Heinrich Himmler (1900–1945) ho nemůže ani vystát a snaží se ho všemožným způsobem z vysoké pozice vyštípat.
Přesto se Gesche ve vedení s krátkou přestávkou udrží deset let – až do roku 1944, kdy to přežene s alkoholem a agresivitou a je definitivně sesazen.
Prapor jen pro vyvolené
Gesche ale pochopitelně není jedinou „hradbou svalů“, kterou se prozíravý Hitler obklopuje. Po jmenování německým kancléřem v lednu roku 1933 má k dispozici celý bezpečnostní aparát a policejní síly Výmarské republiky.
On však dál dává přednost svým vlastním ochranným jednotkám. Jádrem zůstává SS-Begleitkommando, k němuž však záhy přibývá Leibstandarte SS – Prapor tělesné stráže pod vedením drsného Seppa Dietricha (1892–1966).
Za úkol má hlídat Hitlerovy rezidence a úřady, při veřejných vystoupeních kolem něj tvořit lidskou zeď a plnit zvláštní bezpečností úkoly. Za pouhý rok se v něm sejde skoro 1000 mužů.
S výtečnou fyzičkou, věkem od 23 do 35 let a potvrzeným rodokmenem bez židovských příbuzných. Tak zní podmínky přijetí.
Jeden z největších zločinců lidstva
Aby toho nebylo málo, tak jen pár dní po Hitlerově příkazu o vytvoření Praporu tělesné stráže kývne Himmler na založení Hitlerovy ochranné skupiny známé jako Führer Schutzkommando, složené převážně z detektivů bavorské policie.
Dva nově vzniklé ochranné oddíly ovšem způsobí v nacistických řadách zmatky. Na jaře roku 1933 dokonce Hitler přikáže řidiči svého mercedesu, aby šlápl při cestě Mnichovem na plyn, protože je sleduje tajemné auto.
Až dodatečně vyjde najevo, že jde o členy Führer Schutzkommanda, kteří se ani neobtěžovali Hitlera o svém doprovodu informovat. Skupina se nakonec přejmenuje na Reichssicherheitsdienst (RSD) a na starost dostane prověřování zpráv o pokusech o atentát.
Sleduje také Hitlerova oblíbená místa, zajišťuje trasy jeho cest a před jeho veřejnými vystoupeními lustruje osoby i dějiště.
Hlídejte raději sami sebe!
„Nikdy nezahynu cizí rukou,“ prohlašuje Hitler sebevědomě a nemýlí se. V totalitním policejním státě, který z Německa udělá, je velmi těžké dostat se mu na kobylku. A o moc lepší to není ani v momentě, kdy vyjede za jeho hranice.
Členové jeho osobní ochranné gardy mají neustále oči na šťopkách a nejen oni. Pokud je to jen trochu možné, ulice nebo přístupy k budovám jsou lemovány uniformovanými příslušníky SS. Každý třetí je přitom obrácen tváří k davu.
Na střechách pak dění dole s prstem na spoušti pozorují snipeři. V pohodlí domova už Hitler tak obezřetný není.
Při svých pravidelných vycházkách od rezidence Berghof na Obersalzbergu k nedaleké čajovně okřikuje každého osobního strážce, který se plíží za ním, že „jestli se bojí, měl by hlídat sám sebe!“
Hitler a vrah? Nesmysl!
„Neumím si Hitlera jako vraha představit. To prostě není možné. Byl tak přátelský, tak milý,“ prohlašuje Rochus Misch (1917–2013) zatvrzele až do konce svého života. Jako člen jeho nejužší stráže i univerzální pomocník stráví s Hitlerem pět let.
Zažije ho jako sebevědomého diktátora, majícího Evropu v hrsti i jako roztřesenou trosku na pokraji sil v závěrečných týdnech ďábelského režimu. S takovým mužem pak prožije jeho poslední chvíle v bunkru v Berlíně.
Je u toho, když jeden z lékařů SS vsune ampuli do tlamy Hitlerovy fenky Blondi, aby otestoval účinky jedu, a jeden z mála svědků, kteří spatří nehybná těla diktátora a jeho čerstvé manželky po společné sebevraždě.
Ministr propagandy Joseph Goebbels (1897–1945) mu stiskne pravici sotva pět minut předtím, než se zastřelí. Následně Misch přežije devět let v ruském zajetí, infarkt i zápal plic a k muži, kterému neřekne jinak než „šéf“, se až do smrti hrdě hlásí.
