Mladí lidé se zpravidla proti vládnímu establishmentu vyhraňují a nacistické Německo nebylo v tomto ohledu výjimkou. Nacisté si velmi dobře uvědomovali, že děti a mládež je třeba indoktrinovat svou zvrhlou ideologií.

Režim považoval děti za svůj majetek a nenápadně je rodičům kradl.

Tak jako v socialistickém Československu byly pionýrské organizace, v nacistickém Německu děti navštěvovaly Hitlerjugend nebo Svaz německých dívek. Tam měly být zpracovány ve vojenském duchu. Ne každému podobně organizovaný život vyhovoval.

Nacisté nesnášeli swing či jazz, kteréžto hudební směry byly mezi mladými Němci velmi oblíbeny. Po nějakém čase dokonce vznikla skupina zvaná Swingová mládež. Její příznivci se rekrutovali z řad střední střídy.

Z dělnických kruhů pocházela skupina zvaná Piráti protěže alpské. Ta byla v odporu proti nacistům obzvláště aktivní. Vizáž jejich členů byla charakteristická, nosili barevné šortky a kostkované košile.

Podobně se oblékaly i další skupiny nekonformní mládeže, například Toulaví frajeři z Essenu, Kittelsbašští piráti z Oberhausenu a Navajové z Kolína nad Rýnem. V terminologii gestapa se jednalo o divoké extrémistické mládežnické gangy.

Zatímco nacistické mládežnické organizace byly přísně oddělené, v opozičních sdruženích byli dívky i chlapci pohromadě. Tato seskupení se nevymykala jen svou svobodomyslností. Leckdy se stávalo, že si počíhali na příslušníky Hitlerjugend a pořádně je seřezali.

Roku 1941 si jeden instruktor Hitlerjugend postěžoval: „Každé dítě ví, kdo jsou Kittelsbašští piráti. Jsou všude, člověk by řekl, že jich musí být víc než samotných Hitlerjugend. Všichni se dobře znají a drží při sobě.

Nebojí se ani patrol Hitlerjugend, které s klidným svědomím kdykoli zmlátí. S ničím nesouhlasí a nechodí do práce.“

Podobná sdružení byla režimu trnem v oku. Nacisté proti nim zakročovali s typickou brutalitou. Při zátahu ze 7. 12. 1942 v Düsseldorfu bylo zatčeno celkem 729 mladých lidí. Řada z nich poté byla pro výstrahu veřejně oběšena.

S postupem války rostla i radikalizace odbojových skupin. Jednu takovou skupinu založil v roce 1941 teprve šestnáctiletý Helmuth Hubener (1925 – 1942). Jeho organizace tiskla protinacistické letáky, rovněž přepisovala vysílání britské BBC.

Mladý Helmuth byl zatčen v únoru 1942, když v továrně, kde pracoval, rozdával letáky francouzským zajatcům. Jeho život ukončila 27. října gilotina v berlínské věznici Plötzensee.

Nejvyšší velitel SS Heinrich Himmler (1900 – 1945) vydal v říjnu 1944 rozkaz k boji s gangy mladistvých, který v dlouhé sérii opatření představuje poslední pokus zlomit odpor z řad příslušníků mladé generace.

Lze však říci, že nacistické úřady byly v tomto boji nedůsledné a že neexistoval jednoznačný recept na to, jak s mladými příslušníky gangů zacházet.

Navíc Německo ve svém válečném úsilí mladé lidi nezbytně potřebovalo a volná struktura gangů značně ztěžovala jejich rozkrývání a likvidaci. I tak se mohlo stát, že v roce 1944 skupina mladých Němců zaútočila v Kolíně nad Rýnem na budovu Gestapa.

Nejznámějším případem odporu mladých lidí proti Hitlerovi a jeho kumpánům byla existence mnichovské organizace zvané Bílá růže. Tu tvořili studenti místní univerzity. Jejich cílem bylo především upozornit své spoluobčany, jaká zvěrstva se i jejich jménem páchají po celé Evropě.

Skupinu založil v roce 1942 Hans Scholl (1918 – 1943) a Alexander Schmorell (1917 – 1943). Oba prošli polským i sovětským tažením a viděli zde masakry židovských obyvatel. Další důležitý člen skupiny Willy Graf (1918 – 1943) byl svědkem podobných událostí v Jugoslávii.

Tito tři spolu s dalšími, jako byli Hansovy sestry Sophie (1921 – 1943) a Inge (1917 – 1998), Christoph Probst (1919 – 1943), Jürgen Wittenstein (1919 – 2015) a Kurt Huber (1893 – 1943), zahájili program distribuce letáků.

V roce 1943 byli na udání vrátného mnichovské univerzity sourozenci Schollovi zatčeni a následně popraveni.