Podle odhadu odborníků používá svatou trojici lžička–vidlička–nůž denně asi miliarda lidí. Asijské jídelní hůlky více než 1,5 miliardy lidí a téměř 4,5 miliardy lidí jí rukama.

Zatímco ruce i hůlky jsou od počátku dvě, příbor se dává dohromady postupně a sejde se až v 17. století.

Nejstarším nástrojem používaným k jídlu je nůž. Už od pravěku slouží k ulovení potravy, k jejímu naporcování, krájení, napichování a dopravě do úst. Ty nejstarší jsou z pazourku a sopečného obsidiánu, první kovové jsou bronzové.

Při středověkých hostinách sice nechybí, hodovníci však po něm sáhnou, jen když si chtějí ukrojit chléb nebo maso. A časem je od stolu vykázán.

Legenda praví, že ho v roce 1637 vykáže kardinál Richelieu (1585–1642), jemuž se hnusí zlozvyk vyšťourávat si špičkou nože zbytky ze zubů.

Lžíce pro bohaté i chudé

Lžíce je prvním nástrojem určeným pouze k jídlu a člověk se s ní ohání už od starověku. Ty nejstarší jsou z přírodních materiálů. Mušlí, dřeva nebo hlíny. Egypťané používají slonovinu, Římané vsadí na bronz a stříbro, chudí se musí spokojit se dřevem.

Nejinak je tomu ve středověku, kdy ty dřevěné vydlabávají a vyřezávají lžíčníci z cechu soustružnického, ty stříbrné vyrábí kovolijci.

Zatímco v arabském světě jsou hluboké, protože se používají především na polévky, v Evropě jsou mělké, neboť slouží hlavně k nabírání různých kaší. Na rozdíl od našich lžic mají krátkou rukojeť, protože až do 17. století se nedržely prsty, ale v pěsti.

Nůž se vrací s tupou špicí

Nůž se k jídelnímu stolu kardinála Richelieua vrátí téhož roku kdy je vyhnán. Je to však zcela nový nůž. Tupý a s do kulata zaoblenými hroty. Novinka zaujme a protože všichni chtějí být jako Richelieu, rychle si pořídí podobné nože.

Ti největší frajeři si je nechávají vyrábět se svými monogramy, a nožíři, když vidí jak je nová móda lukrativní, berou stolní nůž na milost a ty nejlepší kousky hrdě označují svými razidly.

Vidlička, ten ďáblův nástroj

Jako poslední se k příboru přidá vidlička. Tu sice znají už faraóni v Egyptě, Číňané i staří Řekové, jde však spíš o vidlice než klasické vidličky. Používají se totiž jen k vaření a servírování.

Časem se sice zmenší a zůstanou na stole u Římanů i Peršanů, v křesťanské Evropě však narazí. „Bůh ve své moudrosti poskytl člověku přírodní vidlice – prsty.

Proto je urážkou boha nahrazovat je při jídle kovovými,“ hřímá Svatý Petr Damián (1007–1072). Zkrátka vidlička je ďáblův nástroj, se kterým slušný křesťan nechce mít nic společného.

Jako varovný příklad slouží manželka císaře Oty II (955–983), byzantská princezna Theophano (960–991), která používá u stolu malou osobní zlatou vidličku a za trest umře mladá. Musí uplynout dvě století než se s ní Evropa smíří.

Vidličkou to nekončí

U nás se s vidličkou prokazatelně hoduje v roce 1543, u vznešených francouzských stolů se stane módou ohánět se vidličkou kolem roku 1630. Němcům to trvá ještě desítky let než od názoru, že vidlička je „trapnou italskou zženštilostí“ dojdou k pravidlu, že „slušný člověk používá vidličku, protože jíst rukama je hrubé a neuctivé“.

Od 17. století, kdy se vidlička konečně na evropských stolech zabydlí, prochází radikální změnou. Mění se počet bodců, jejich délka i tvar. A jsou to nakonec právě Němci, kteří jí v polovině 18. století dají typický prohnutý tvar.

Nerozlučná trojka lžíce, vidlička nůž je pohromadě. A časem se přidá parta dalších: dezertní lžička, salátový příbor, lžíce na špagety, vidličky na fondue a další. Odborníci uvádějí že dnes existuje až 200 nejrůznějších druhů jídelního náčiní.