Rok 1875 je pro dvanáctiletého mladíka víc než významný. Ne že by viděl premiéru opery Carmen, ani není svědkem okamžiku, kdy první Angličan přeplave kanál La Manche. Kdepak: dostane kapesní hodinky a vidí první parní traktor.
Díky hodinkám se naučí jemnou mechanickou práci, když je rozebírá a skládá. Během pár měsíců opravuje hodinky všem sousedům. Traktor v něm zase probouzí sny o budoucnosti. „Jsi blázen, nic nenahradí koně,“ směje se jeho otec.
Ale Henry Ford (1863–1947) je strojem okouzlen. O tři roky postaví vlastní parní traktor. To ho baví mnohem víc než kydání hnoje. Jakmile je to možné, farmu opouští, aby pracoval na strojích v Detroitu.
Přestože má vystudovanou pouze základní školu a není inženýrem, projeví více šikovnosti než leckterý jeho kolega. Během pár let v kariéře vystoupá tak vysoko, že má čas myslet i na vlastní plány. „V páře není budoucnost.
To chce spalovací motor,“ prohlašuje a pustí se do konstrukce vlastního motoru.
Krocan a benzín
„Henry, večeře je na stole!“ volá Fordova mladá žena. Je podzim roku 1893, svátek díkuvzdání. Kuchyně je vyzdobená, na stole sváteční ubrus, v troubě do zlatova opečený krocan. Ford ale do kuchyně přichází s motorem v ruce.
Ruce má černé, oblečení špinavé, z motoru kape olej. Postaví jej na svátečný stůl a s očima rozzářenýma ukáže na své dílo. Aby to ho nebylo málo, rovnou do nádrže nalije benzín a motor spustí. „Puf-puf-puf“ se záhy změní v „Rrrrrr“.
První Fordův motor je na světě a jeho budoucnost – i celého lidstva – se v tom okamžiku změní.
Vůně krve a benzínu
Během pár let vybuduje Ford vlastní firmu. S mizivým vstupním kapitálem dokáže vyrobit několik tisíc automobilů a pár závodních prototypů. „Chci vyrobit auto, které si může dovolit každý,“ svěřuje se svými plány.
Automobilový průmysl té doby je zaměřen pouze na bohaté. Právě tímhle snem a cestou k jeho naplnění se Ford navždy zapíše do hospodářských dějin světa. „Musím přijít na to, jak zlevnit výrobu. Jak to udělat tak, abych neprodělal.“ A přijde na to.
Díky návštěvě jatek. Tam, při pohledu na pohyblivou bourací linku, dostane nápad na pohyblivý montážní pás.
Hlavně byznys
Myšlenka je to jednoduchá. Na pásu se pohybuje vůz a každý dělník dělá jenom svůj kousek. Není potřeba nic přenášet, převážet. Výroba jednoho vozu se zkrátí z půl dne na hodinu a půl.
Aby si Ford udržel šikovné dělníky, zvedne jim plat na nevídaných pět dolarů týdně. „Ten chlap je blázen!“ křičí jeden přes druhého členové správní rady, kteří v tom vidí zbytečný výdaj. „On chce dělníkům zvýšit plat!
Zisk má jít do našich kapes, ne do kapes dělníků!“ Ale má to smysl. Do Detroitu přijíždějí lidé z celé Ameriky, aby zde mohli pracovat. Ford zavádí třísměnný provoz a továrna jede dvacet čtyři hodin denně. Výrobní čísla jsou astronomická.
Auto pro každého
Nakonec se Fordovi jeho sen splní, cena vozu je tak nízká, že si ho může dovolit skoro každý. Díky vysokým honorářům i jeho dělníci. „Vyberte si jakoukoliv barvu, hlavně když bude černá,“ vtipkuje s nimi.
Ale i za tímto rozhodnutím stojí jednoduchý kalkul. „Proč jsou všechna auta černá? Za prvé, černá barva rychleji schne, díky tomu stihneme vyrobit a prodat víc vozů. A když se ti jedno auto porouchá, všechny náhradní díly mají stejnou barvu.
Oprava je víc než jednoduchá. Zase ušetříme.“ Od dodavatelů si například nechává posílat materiál v bednách přesných rozměrů – to je jeho podmínka. Později se zjistí, že to je proto, aby prkna z beden použil na podlahu automobilů. Nazmar nepřijde ani tříska.
Mírová loď
Když vypukne Velká válka, Ford prohlásí: „Nevychoval jsem syna, aby padnul v boji!“ A tak se rozhodne v Evropě vyjednat mír. Protože kdyby byl politik, tak by se všemi jednal a všechno dohodnul.
V roce 1915 najme parník a s mnoha dalšími osobnostmi se vydá do Evropy, aby krvavé divadlo ukončil. Jenže celý podnik skončí na tom, že se na palubě lodi nedokáže nikdo s nikým na ničem dohodnout, a kdo to ustojí duševně nezlomen, toho nakonec skolí chřipka.
Včetně samotného Forda, který loď opouští na její první zastávce v Norsku. Nakonec s delegací nikdo nechce jednat a celý projekt končí fiaskem.
Rodinný tyran
Na počátku dvacátých let předá řízení podniku synovi Edselovi Fordovi (1893–1943). Jenže si nedokáže připustit, že by přišel o dohled. Synovi do práce pořád mluví, mění jeho rozhodnutí a nedovoluje mu žádné inovace.
„Takhle to fungovalo za mě, bude to fungovat i tobě,“ prohlašuje tvrdě. Teprve pokles prodejů ho donutí, aby přistoupil k vývoji novějšího modelu.
Po synově smrti na rakovinu žaludku se pokusí vrátit do vedení firmy, ale velmi hlasitá a velmi nepříjemná hádka s manželkou a snachou ho vrátí zpátky mezi mantinely. Možná je skvělý obchodník, ale jako otec zrovna nezáří.
Židé jsou zlo
V roce 1919 si koupí místní noviny, aby mohl psát, co si myslí. V rozhlase má každý týden blokovanou hodinu, kdy udílí veřejnosti dobře míněné rady. Ale ty se brzy překlopí do nenávistného tónu. Za největší zlo dějin prohlásí židy.
Jeho antisemitismus je prý tak silný, že Fordova kniha „Mezinárodní žid“ dokonce inspiruje nacistické pohlaváry. Dá se říci, že Henry Ford je jedním z duchovních otců nacismu?
Nicméně se traduje, že sám Adolf Hitler (1889–1945) má v kanceláři velký Fordův portrét.
A karmě ani nepomáhá fakt, že ještě v roce 1939 uzavírá Ford s Němci smlouvu a jeho továrny v Německu jedou díky nuceně nasazeným zajatcům na plný výkon a vyrábí vojenský materiál.
Teprve v roce 1941 po vstupu USA do války se z něj náhle jako mávnutím proutku stává vlastenec.
