Pravděpodobně nejdůležitější a nejdelší obchodní trasa, kterou se lidé v minulosti ubírají. V délce několika tisíc kilometrů se táhne z východní Asie až do Středomoří, spojuje kultury, přináší nové objevy.

Na její pokoření síly stačí jen málokomu, přesto jejími zákruty kupci putují po dlouhých 15 staletí…

Celý její úchvatný příběh se začíná psát ve 2. století př. n. l. Číňané svou říši už od dávných časů považují za střed světa a jediným důvodem, proč se o své sousedy zajímají, jsou mongolské kmeny, které na ně přes severní stepi nepřetržitě útočí.

S hrozbou si obratně poradí mocný císař Wu-ti (asi 156–87 př. n. l.) z dynastie Chan – v roce 139 př. n. l. pověří diplomata Čang Čchiena (asi 200–114 př. n. l.), aby navázal spojenectví s kmenem Tocharů, sídlícím ve střední Asii.

Po cestě však celé jeho poselstvo o stovce mužů padne do mongolského zajetí, kde Čang Čchien stráví několik let.

Poklad k nezaplacení

Nakonec se mu přece jen podaří uprchnout – do Číny se sice vrací bez vyjednaného spojenectví, zato ale s velice užitečnými informacemi o zemích, kterými procházel, a především o výtečných koních ve Ferganské kotlině.

Pro ty císař okamžitě nechává vyslat armádu, s jejich pomocí Mongoly porazí a ovládne tak Tarimskou pánev na západě. Díky tomu začíná obchodovat s Ferganskou kotlinou – do Číny kromě koní putuje i nefrit, cizí obchodníky zase zaujme čínské hedvábí, které se před přelomem letopočtu dostane až do římské říše.

Zrození legendy

I když obchodní a diplomatické kontakty mezi Evropou a Čínou postupně narůstají, vzdálenost je vždy velkou překážkou. Styky se musejí uskutečňovat pomocí prostředníků a v době římské říše navíc obchodování kazí výbojní Parthové, žijící jihovýchodně od Kaspického moře.

Sjednat na čas mír a zabezpečit tak cesty na východ se podaří až roku 20. př. n. l. císaři Augustovi (63 př. n. l. – 14 n. l.), který tak posílí propojení starších obchodních cest spojujících tehdejší civilizační centra.

Prosperující obchod mezi Středomořím a Čínou se rozbíhá a vzniká legendární trasa, dnes nazývaná hedvábná stezka.

Nebezpečná štafeta

Se svou celkovou délkou 7 000–8 000 kilometrů (některé zdroje uvádějí dokonce 9 000) po souši a moři je zřejmě vůbec nejdelší trasou, jakou se lidé v minulosti ubírají. Vede z východní Asie přes střední Asii do Středomoří a přestože se o ní mluví v jednotném čísle, dělí se na několik větví, ta hlavní lemuje poušť Taklamakan v čínské provincii Sin-ťiang.

Doputovat z jednoho konce stezky na druhý může v dávných dobách trvat i několik let – není proto divu, že celou ji zdolá jen málokdo. Většina obchodníků proto přepraví zboží jen po určitém úseku, aby ho formou štafety předala dále.

Ráj zlodějů

Každý, kdo se na stezku vydá, musí počítat s řadou nebezpečí – ať už to jsou útoky zvířat, nevyzpytatelné počasí nebo vysoká pohoří. Je to také ráj loupežníků, prahnoucích po vzácném zboží. A že je skutečně z čeho vybírat – kromě hedvábí po stezce totiž do Evropy putují bronzové a zlaté předměty, vzácné kameny, porcelán, slonovina, bavlna, rýže, čaj, léky a koření (například skořice a zázvor).

Opačným směrem se zase dováží vinná réva a hrozny, psi a další domácí i divoká zvířata, koně a sedla, kožešiny a kůže, koberce, záclony, ovoce, med, brnění a otroci.

Bezpečí na prvním místě

Prostřednictvím hedvábné stezky do Číny neproniká pouze zboží, ale i náboženství. Buddhismus se sem díky indickým mnichům rozšíří v 1. století, za vlády císaře Minga (28–75) z dynastie Chan. Pro pohodlí a bezpečí cestujících po stezce jsou na trase budovány takzvané karavanseráje – hostince ve městech a oázách, které jim mají poskytnout vojenskou ochranu, pohostinství i zábavu.