„V rostlinách jsou jisté dědičné elementy, které se předávají z generace na generaci!“ Samozřejmost? Dnes možná. Jenže v roce 1865 se účastníci setkání Brněnského přírodovědeckého spolku tváří dost zděšeně! Geniálního vědce mají za blázna a odcházejí s nepochopením…

Před 200 lety, kdy se do německy mluvící rodiny zemědělců v Hynčicích ve Slezsku narodí Johann Mendel (20. 7. 1822 – 6. 1. 1884) lidé nějaké dědičnosti v přírodě skutečně moc neřeší.

Zvídavému chlapci, který rád pozoruje různé ovocné stromy, ale některé otázky nedají spát.

„Proč vůbec mají rostliny a jejich plody tolik barev a tvarů?“ Mendel se rozhodne tomu všemu na kloub prostřednictvím studia!

Na univerzitě v Olomouci jeho cestu protne profesor Johann Karl Nestler (1783-1841), zabývající šlechtěním zvířat a rostlin. Jak upravit třeba ovci, aby dávala více vlny?

Hlavní cesta Mendlova bádání už je jasná. Na přírodovědu jde ale zcela jinak, než kolegové jeho doby – začne ji kombinovat s matematikou!

Pokusy v klášteře

Jakékoliv pozorování a experimenty neopomene Mendel podepřít důkladnou matematickou analýzou a statistikou. Fascinuje ho hlavně sestavování nejrůznějších kombinací.

Protože však k práci potřebuje dostatek klidu a především mu scházejí prostředky na živobytí, v 21 letech vstupuje do kláštera na Starém Brně. Nic se ale pro něj nemění – pouze přijme řeholní jméno Gregor a pokračuje ve své práci.

Jako badatelský materiál si vezme to první, co mu na klášterní zahradě cvrkne do nosu. Obyčejný hrách! Zaujmou ho odrůdy červeného a bílého. Vyloženě totiž volají po tom, aby se je pokusil zkřížit. Jaké asi budou mít potomky?

Je to příliš složité!

Když zkřížíme červený a bílý hrášek, vznikne nám červený, má ale jisté skryté vlastnosti. A když se pak tento „jiný“ červený hrášek zkříží s klasickým červeným, existuje šance 1:3, že budou mít bílého potomka!

A pokud vezmeme v úvahu všechny možné kombinace, dá se vcelku jasně předpovědět, co se stane v kroku dalším!

Mendel už tak v podstatě pracuje s jednotkou, které dnes říkáme gen a o níž v tu dobu vědci nemají ani tušení. Mendelovy postupy jsou tedy pro ně moc složité a jeho práci nazvanou Pokusy s rostlinnými hybridy (1866) nikdo nepochopí.

Stačí, že má svět co dělat s nedávno publikovanou evoluční teorií Charlese Darwina (1809-1882). Ten na rozdíl od Mendela v případě dědičnosti zcela pravdu nemá, ovšem to v tuto chvíli nehraje roli.

Po letech strávených v klášteře Mendel po těžké nemoci bez jakéhokoliv většího uznání zemře…

A neměl pravdu?

Vědecký svět žije v nevědomosti ještě 16 let. Až roku 1900 na Mendelovy pečlivě propracované analýzy narazí renomovaní odborníci, především nizozemský botanik Hugo Marie de Vries (1848-1935) nebo Němec Carl Correns (1864-1933). A těm to najednou začne dávat smysl!

„Přeložte to všechno do angličtiny!“ rozhodne poté Brit William Bateson (1861-1926), první člověk na světě, který použije slovo genetika.

Jako označení revoluční vědy budoucnosti, jejíž základy, aniž by to za svého života tušil, položil právě Gregor Johann Mendel!

Tzv. Mendelovy zákony dědičnosti, vycházející z jeho pozorování hrachu, až na dobou omluvitelné jednodušší postupy nemají chybu!