Možná je to jen nešťastná shoda náhod, ale spousta slov, která jsou často zmiňována v souvislosti s bohatstvím a penězi, nejsou úplně pozitivní. Slova jako podvod, krádež, lež, zločin, nejsou bohužel ničím výjimečným.

Kdo z vás si někdy „nechtěně“ vzal nějaké peníze navíc z deskové hry, nebo zapomněl kamarádovi vrátit pár stovek? Je možné, že i přestože jste svému kamarádovi dlužili peníze, neupozorňoval vás na to. Proč? Protože vám věřil.

Stejně jako věříme svým přátelům a známým, určitou dávku důvěry vkládáme i do společností, které provozují různé investiční služby.

Každý, kdo investuje, například do akcií, ví, že dříve, než tak učiní a podrobí svoje peníze riziku, měl by si prověřit brokera, provést zkoumání rizik a potenciálních zisků.

Mimo tyto „zkoumání“, jsou ale i věci, které neovlivníte a které prostě předpokládáte, že budou v pořádku.

Důvěra v pravdivost finančních hlášení, prezentované dosažené výsledků společnosti, práci lidí kolem společnosti a celkové důvěryhodnosti daného projektu, je relativně normální věc.

Podobná důvěra však může v některých případech mít i fatální následky a může vás stát hodně peněz.

Pokud se však ponaučíte z podvodů a obecně věcí, které se staly v minulosti, pravděpodobně vám to pomůže vyvarovat se něčemu podobnému v budoucnosti. A právě proto jsme se rozhodli ukázat vám tyto obrovské podvody, v nichž společnosti podváděly své investory.

Některé podvody mohou znít neuvěřitelně a možná až komicky, ale lidé, kteří se v té době rozhodovali, kam investovat svoje peníze, bohužel neměli ani tušení o věcech odehrávajících se v pozadí.

A popravdě, spousta z nich asi ani netušila, kam svoje peníze investovat, nebo jak začít obchodovat na burze. Prostě jen chtěli vydělat peníze.

ZZZZ Best, rok 1986

Jedním z nejznámějších podvodníků byl jistý Barry Minkow, majitel firmy ZZZ Best.

Barry směle prohlašoval, že jeho společnost na čištění koberců bude ve své branži stejný pojem jako General Motors ve světě automobilů.

Navenek vše vypadalo, že buduje mohutnou firmu s mnohamilionovým obratem. Falšováním desetitisíců různých dokladů vytvořil Minkow zdání, které nemělo nic společného se skutečností. Celý podvod fungoval jako již dobře známé Ponziho schéma. Úspěšně klamal auditory i investory, aniž by vzbudil sebemenší podezření.

Když se roku 1986 společnost objevila na burze, dosahovala její hodnota dle tržní kapitalizace více než 200 miliónů dolarů. Celá bublina pak praskla o pár let později.

Odhaduje se, že Barry obral lidi zhruba o 100 milionů dolarů.  Zajímavé je, že v době páchání podvodu nebylo Minkowovi ještě ani 20 let. Nakonec ho soud poslal na 25 let za mříže.

Bre-X Minerals, rok 1997

Tato kanadská společnost byla zapojena do jednoho z největších akciových podvodů všech dob.

Majetek, který v podobě zlata vlastnila v Indonésii, měl údajně obsahovat více než 200 milionů uncí zlata a měl být vůbec největším dolem na těžbu zlata všech dob.

Cena akcií neskutečně stoupala do závratných výšin – na 280 dolarů za akcii a udělala ze dne na den z obyčejných lidí milionáře. Ve svém vrcholném období vykazovala firma tržní kapitalizaci v hodnotě 4,4 miliardy dolarů.

Přesně 19. března roku 1997 ale klec sklapla. Tehdy se totiž ukázalo, že celá sláva byl jen jeden kolosální podvod. Cena akcií záhy klesla na pouhých pár centů.

Tvůrci tohoto podvodu si přišli na zhruba 6 miliard dolarů a zhruba 40 tisíc investorů zde utopilo svoje peníze.

Enron, rok 2001

Před vypuknutím skandálu byla energetická společnost Enron se sídlem v Houstonu z hlediska objemu výnosů sedmou největší v USA a zaměstnávala asi 22 tisíc zaměstnanců.

Pomocí poměrně složitých účetních praktik a zapojením tzv. shell companies (společností vedených jen účetně nebo provádějících jiný druh podnikání, než oficiálně deklarují) dokázal Enron vést stranou stovky miliónů dolarů.

Firma tím klamala jak investory, tak analytiky trhu, čímž navodila zdání větší stability.

Navíc tyto firmy pod vedením pracovníků Enronu vykazovaly fiktivní výnosy rozepisováním jednodolarových položek, které se v ohromných kvantech násobily, čímž vytvářely dojem obrovských zisků.

Poté, kdy byla celá spleť podvodů odhalena, společnost vyhlásila bankrot a cena akcií klesla z více než 90 dolarů za akci na méně než 70 centů. Pád firmy s sebou strhl i pátou největší auditorskou firmu na světě, Arthur Andersen.

Tato společnost působila jako auditor společnosti Enron. Její vina spočívala v likvidaci tisíců dokladů, které by mohly prokázat podvodné praktiky zaměstnanců Enronu. Hlavní představitelé společnosti byli odsouzeni.

O tomto podvodu byl natočen i film, který je velice dobře hodnocený a určitě stojí za to, ho vidět. Ostatně o obchodování existuje spousta pěkných snímků. Na jejich výčet se můžete podívat zde:

5 filmů, na které by se každý obchodník měl podívat

WorldCom, rok 2002

Zanedlouho po pádu společnosti Enron zacloumal trhy další miliardový skandál.

Poté, co byl telekomunikační gigant WorldCom podroben podrobnému šetření svého účetnictví, došlo k odhalení dalšího případu „book cooking.“ Společnost falšovala své hospodářské výsledky a vykazovala provozní náklady jako investice.

Manažerům této společnosti se patrně zdálo, že položky jako pera, tužky a papír, které používali v kancelářích, představují investice do budoucnosti firmy, a proto je pěknou řádku let vedli účetně jako investice, resp. investiční náklady.

Celkem se tak na nesprávných účtech ocitly téměř 4 miliardy dolarů. V roce 2001 vykazovala firma zisk zhruba ve výši 1,3 miliardy dolarů. Ve skutečnosti se však neustále pohybovala v záporných číslech. A kdo celým případem utrpěl nejvíce? Zaměstnanci.

O práci jich tehdy přišly desítky tisíc. Další na řadě byli investoři, kterým nezbylo nic jiného než oči pro pláč, když museli přihlížet pádu ceny akcí z 60 dolarů na méně než 20 centů.

Někdejší šéf Bernard Ebbers byl odsouzen na 25 let za finanční machinace, které vedly ke ztrátě zhruba 11 miliard dolarů.

Tyco International, rok 2002

Aféra společnosti WorldCom, která výrazně pošramotila důvěru investorů, ještě ani neutichla, a už se zakládalo na další. Vedení společnosti Tyco, které prohlašovalo, že rok 2002 bude z hlediska akcií rokem nezapomenutelným, mělo svým způsobem pravdu.

Společnost vyrábějící elektrické součástky, zdravotnické a zabezpečovací přístroje byla až do okamžiku vypuknutí skandálu považována za naprosto bezpečnou investici patřící mezi tzv. blue chips.

Za ředitelování Dennise Kozlowského, jehož magazín Business Week vyhlásil jedním z 25 nejlepších manažerů roku, došlo k odčerpání zhruba 600 miliónů dolarů v podobě neschválených úvěrů a podvodných obchodů s akciemi.

Spolu se svými kumpány, finančním ředitelem Markem Swartzem a ředitelem pro právní záležitosti Markem Belnickem, obdržel Kozlowski 170 miliónů dolarů v podobě úvěrů s nulovým nebo minimálním úrokem bez předchozího schválení akcionářů.

Kozlowski a Belnick rozprodali majetek firmy v hodnotě 7,5 miliónů dolarů za údajných 450 miliónů. Tyto peníze byly z firmy vyvedeny většinou pod pláštíkem různých bonusů a benefitů pro její představitele.

Kozlowski peníze použil na „obohacení“ svého opulentního životního stylu, jenž zahrnoval mj. vlastnictví řady domů s luxusním vybavením mj. neslavně známým sprchovým závěsem v ceně 6 000 dolarů.

Pro svoji ženu navíc vystrojil večírek k narozeninám, který přišel na bezmála 2 miliony dolarů. Začátkem roku 2002, poté co začaly na veřejnost pronikat první zprávy o skandálu, se cena akcií firmy propadla během 6 týdnů o téměř 80 %.

HealthSouth, rok 2003

Pracovat ve velké korporaci jako účetní rozhodně není snadný úkol, zvláště když po vás šéf chce, abyste falšovali finanční zprávy. Přesně tak se koncem 90. let choval ředitel a zakladatel firmy HealthSouth, Richard Scrushy.

Účetní podvody byly vyčísleny na zhruba 4,6 miliardy dolarů. Svým zaměstnancům totiž nařizoval, aby nadsazovali výnosy a zveličovali údaje o čistém zisku společnosti.

V té době patřila HealthSouth mezi největší poskytovatele služeb v oblasti zdravotní péče a prodělávala rychlý růst, kterému napomáhala řada akvizicí menších firem v oboru.

První známky, že něco není v pořádku, začaly pronikat na světlo světa koncem roku 2002, kdy Scrushy – dříve než vykázal ztrátu ve výnosech – prodal akcie údajně v hodnotě 75 miliónů dolarů.

Nezávislá právní firma sice došla k závěru, že prodej akcií přímo se ztrátou nesouvisel, nicméně investoři měli již tehdy zbystřit své smysly.

Skandál propukl naplno v březnu roku 2003, kdy Komise pro cenné papíry oznámila rozdíl mezi skutečnými příjmy a příjmy vykazovanými společností ve výši 1,4 mld. dolarů.

Informace byla odhalena na základě nahrávky rozhovoru samotného Scrushyho, kterou pořídil finanční ředitel William Owens spolupracující v té době s FBI. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Akcie během jediného dne propadly z původních 20 dolarů na pouhých 45 centů za akcii. Pikantní na celém případu je, že samotný Scrushy byl zproštěn viny ve všech 36 případech podvodného jednání, aby byl nakonec obviněn a odsouzen za úplatkářství.

Svými „příspěvky“ ve výši 500.000 dolarů se snažil zajistit si správné politické krytí.

Bernard Madoff, rok 2008

Psal se rok 2008, přesně 11. prosinec 2008, a lidé se chystali na další klidné Vánoce. Právě v tento den byl na udání svých dvou synů zatčen bývalý předseda burzy NASDAQ a sedmdesátiletý zakladatel investiční společnosti Investment Securities, B. L. Madoff.

Byl obviněn z podvodného jednání, které fungovalo jako Ponziho schéma (obdoba našeho „letadla“ nebo „pyramidy“).

Madoff lákal do vlastních hedgeových fondů klienty na vysoké výnosy, které nevyplácel z výnosů, nýbrž z vkladů nově příchozích klientů. Fond po dobu 15 let každoročně vykazoval zisk ve výši 11%.

Opční strategie collar, kterou využíval a která bývá uváděna jako zdroj jeho ohromných příjmů, spočívala v minimalizaci ztráty finančních prostředků v období zvýšené volatility.

Tímto plánem se Madoffovi podařilo obrat věřitele o 50 miliard dolarů!

Pár slov na závěr

Nejhorší na všech podobných případech je, že člověku začnou souvislosti docházet, až když už je příliš pozdě. Co se viníků týče, ti si obvykle odsedí pár let za mřížemi (někdy i pár desítek let) – což s sebou nese výdaje, které opět zaplatí investoři, resp.

daňoví poplatníci – a mají vystaráno. Ale i kdyby celý zbytek života pracovali a z výdělku hradili újmy, které způsobili podvedeným, splatili by jen nepatrný zlomek všech ztrát a zničených existencí.

Bohužel při obrovském počtu firem, které dnes v po světě podnikají, nelze opakování podobných případů ani v budoucnosti úplně vyloučit. A to ani navzdory komisím a regulačním orgánům, které se snaží těmto podvodům předcházet.

A co si z toho odnést na závěr? Pozor na staré dobré Ponziho schéma a na věci, které znějí až moc dobře, aby to byla pravda.