Jinak než po vodních kanálec nebo pěšky po cestičkách, se tu pohybovat nedá. Řeč je o nizozemském městečku Giethoorn. Auta tu mají přísný zákaz. Stejně byste se s jejich pomocí nikam nedostali, celé městečko je propletené pouze sítí vodních kanálů a stezek. I proto se mu někdy říká Benátky severu nebo Nizozemské Benátky.
Prastará nizozemská vesnička s ani ne třemi tisíci obyvatel leží na vodě. Najít ji lze zhruba hodinu a půl cesty od Amsterdamu, hlavního města státu. Ano, i ten je protkán a proslaven vodními kanály. Ale v Giethoornu je to ještě trochu jiné.
Všude je zeleň, tráva končí prakticky ve vodě, jsou tu staleté statky s doškovými střechami, výstavní zahrádky a klenuté mosty, ověšené květinovými truhlíky.
Rašelina, rákosí a ryby.
Zatímco v Česku se říká, že máme krajinu mlékem a strdím oplývající, tohle mokré místo boduje rašelinou, rákosím a rybami. Na nich taky stálo živobytí prvních osadníků v jinak chudém kraji. Po těžbě na rašeliništích zůstávaly příkopy a vodní plochy.
Postupně se proměnily v kanály, sloužící dopravě. Utvářela se krajina rozčleněná průplavy na spoustu políček. Mezi sebou je propojovaly lávky a klenuté můstky. I samotné městečko se postupně přesouvalo.

Neodolatelný Giethoorn ročně přiláká milion turistů
Místo, kde se dá ještě zažít klid a pohoda. Tak zní slogany, lákající do nejzachovalejšího centra obce. Lze ale zažít klid tam, kudy ročně projde milion turistů?
Podle všeho to možné je – díky tomu, že se sem nedostanou auta a veškerý pohyb je přesunut na vodní kanály nebo na pěšinky kolem nich. Síť vodních cest je dlouhá asi 7,5 kilometru a kanály jsou hluboké zhruba metr.
Nejčastěji se tu lidé pohybují v takzvaných „punterech“ – dřevěných člunech s plochým dnem, které se přímo ve vesnici také vyrábějí. Říká se jim „šeptající čluny“, protože jsou v dnešní době poháněny elektromotorem.
Kanály ovšem brouzdají i větší plavidla s desítkami míst, průvodcem a třeba i kávou.
Proč to tu vypadá trochu jako v Hobitíně?
Nasednout do lodi v Giethoornu znamená přenést se do světa elfů, víl, skřítků, jednorožců… Z vodní hladiny je výhled na pitoreskní statky z 18. a 19. století. Vše kolem nich je pečlivě upravené, dokonce velká část je stále obývána jejich majiteli.
Některé z historických budov už ovšem naplno slouží turistům – jsou tu restaurace, kam se vstupuje přímo z loďky, kavárny a muzea. Mnoho domů stojí na ostrovech a jsou dosažitelné pouze přes dřevěné mosty. Těch je ve vesničce 176 a většina z nich je soukromá.
I to je na tak malém prostoru rarita, stejně jako jezdit do kostela či do školy na lodi, jak to dělají místní. Některá obydlí vypadají trochu jako z hobití vesnice. To proto, že mají doškové střechy.
Zatímco dnes je to bráno jako luxus, dříve byl rákos na střechu tím nejdostupnějším materiálem. A pálené tašky záležitost pro bohaté.

Kdo tu přespí, užije si klidná rána a večery
Umocnit si zážitek z výletu do vesnice vodních kanálů mohou turisté i tak, že si půjčí vlastní loď a pohybují se samostatně. Je to trochu výzva. Řídit „punter“ je sice docela jednoduché, ale i tak do sebe loďky často narážejí, dokonce se vytvářejí kolony!
Úchvatné vzpomínky nabízí i možnost přespání v místních domech, hotelích či hostelu. Rána a večery, kdy se vesnice vylidní, jsou prý totiž tím nejúžasnějším zážitkem.
Navíc se podle všeho jen tehdy dají udělat snímky bez všudypřítomných turistů a proplouvajících lodí.