Moderní věda otevírá fascinující, ale zároveň kontroverzní otázku: Může trauma zanechat stopu v genech našich předků a ovlivnit náš život? Názory odborníků se liší, ale stále častěji zaznívá slovo epigenetika.
Jde o molekulární mechanismus, který řídí, které geny jsou „zapnuté“ nebo „vypnuté“ a jak mohou životní zkušenosti minulých generací ovlivňovat zdraví generací následujících aniž by došlo ke změně samotné DNA.
Epigenetika je vědní obor, který se zabývá zkoumáním, jak se dá proměnit aktivita genů a přitom nezasáhnout do samotné šroubovice DNA. Vědci si myslí, že traumata jako válečné zážitky nebo extrémní stres mohou změnit epigenetické informace na genech u lidí, kteří je zažili, a tyto změny mohou přenést i na své potomky.
Psychiatrička a neuroložka Rachel Yehudová zkoumala pozůstatky epigenetických změn spojených se stresem u dětí a vnoučat lidí, kteří přežili holocaust.
Našla přitom rozdíly v methylaci DNA v porovnání s kontrolními skupinami.
Methylace znamená modifikaci určitých částí DNA, jak jsme už zmínili, právě díky ní může zůstat gen aktivní, tedy s nadsázkou řečeno „zapnutý,“ nebo naopak „vypnutý.“ To může podle výsledků výzkumu Yeuhdové ovlivnit reakce lidí na stres i v dalších generacích.
Podobné mechanismy ukazuje i článek o epigenetické dědičnosti PTSD, tedy posttraumatické stresové poruše, který popisuje, jak se reakce na extrémní stres mohou přenášet biologicky prostřednictvím epigenetických změn.

Nejasný mechanismus
Přestože výsledky těchto studií budí velkou pozornost, vědci v tom nejsou jednotní.
Někteří odborníci, jako John Greally z Albert Einstein College of Medicine, varují, že mnohé dosavadní studie neprokázaly dostatečně jasný mechanismus dědičnosti epigenetických změn v lidských germinálních buňkách, tedy ve vajíčku a spermii.
Jinak řečeno, epigenetické změny určitě mohou vzniknout, ale zda a jak přesně se přenášejí o několik generací dál, tato otázka zůstává zatím nevyjasněná a vědci ji zkoumají.
Navíc psychologové zdůrazňují, že traumatické vzorce se často předávají i učením a vzájemným působením v rodině, což komplikuje oddělení biologické dědičnosti od sociálního přenosu.

Dvě věci, které se obtížně oddělují
Myšlenka „genetické paměti traumatu“ je rozhodně zajímavá a dnes se zkoumá hlavně v oblasti epigenetiky a nabízí zajímavé hypotézy o tom, jak by se stopy extrémních životních zkušeností například z války mohly objevovat u potomků těch, kteří mají takové zážitky za sebou.
Ale důkazy nejsou ještě jasně potvrzené. Je potřeba provést ještě další studie, které přesně ukážou, jaký podíl na přenosu má biologie a jakou roli v tom hraje rodinné prostředí. Oddělit tyhle dvě oblasti od sebe totiž není snadné.